ECLI:CZ:US:2002:2.US.515.02
sp. zn. II. ÚS 515/02
Usnesení
II. ÚS 515/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupené JUDr. E.F., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 6 C 157/98, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 18 Co 677/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 25. 7. 2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2002 napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 6 C 157/98, zamítl Okresní soud v Náchodě návrh žalobkyně (nyní stěžovatelky), jímž se domáhala, aby bylo určeno, že je oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") za odstraněnou stavbu č. p. 49 na stavební parcele č. 29 v k. úz. D., a aby byl žalovaný, Z. d. D., povinen zaplatit náhradu za odstraněnou stavbu č. p. 49 na stavební parcele č. 29 v k. úz. D.
O odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 18 Co 677/99, Krajský soud v Hradci Králové tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž ve shodě s nalézacím soudem dovodil, že nárok žalobkyně na náhradu za odstraněnou stavbu byl promlčen v obecné tříleté promlčecí době.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, neboť nalézací soud a odvolací soud rozhodovaly o věci, která není jednoznačně upravena zákonem o půdě, a v rámci svého uvážení se přiklonily k negativnímu vymezení daného problému a rozhodly v neprospěch stěžovatelky.
Současně s tím stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy, neboť absence právní úpravy postihuje širší okruh osob uplatňujících restituční nároky dle zákona o půdě.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 677/99 byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 25. 7. 2001. Ústavní soud dotazem u soudu prvního stupně dále zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo1907/2001.
S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Pokud v daném případě stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a nikoliv též usnesení dovolacího soudu, jedná se o návrh podaný zjevně opožděně. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Za této situace by mohla stěžovatelka ve stanovené lhůtě napadnout pouze usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání.
Posledním rozhodnutím o prostředku k ochraně práv stěžovatelky bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Toto rozhodnutí však stěžovatelka nenapadla. Ani za situace, kdy toto rozhodnutí není pro stěžovatelku příznivé, nelze jeho existenci ignorovat a nelze ani žádat Ústavní soud, aby se zabýval pouze rozhodnutími předcházejícími, resp. rozhodnutím odvolacího soudu při využití procesní možnosti dané §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatelka využila práva podat dovolání bez souběžného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, odvíjejí se veškeré lhůty pro podání ústavní stížnosti od rozhodnutí o dovolání. Současně to znamená, že stěžovatelka může vytýkat porušení svých základních práv pouze ve vztahu k rozhodnutí o dovolání. Rozhodnutí o odvolání není v takové situaci ústavní stížností napadnutelným rozhodnutím.
Na daný případ nelze vztáhnout ani ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Toto ustanovení se týká situace, kdy nelze trvat na uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti a kdy za podmínky, že stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě však stěžovatelka všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, vyčerpala před podáním ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost z důvodu opožděného podání, nevyzýval již právního zástupce stěžovatelky k odstranění vady plné moci ze dne 24. 7. 2002, která není v souladu s ust. §31 zákona o Ústavním soudu.
Ze shora uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) jako podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj