ECLI:CZ:US:2002:2.US.541.01
sp. zn. II. ÚS 541/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 10 Co 1242/2000, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 1242/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 9. 2001 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 10 Co 1242/2000, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 1242/2000. Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 9. 2000, č. j. 16 C 196/1997-77, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na plnění částky 50.000,-Kč s příslušenstvím proti žalované K. V.
Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozsudkem porušena základní práva stěžovatele, konkrétně právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že soudem provedené hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť ústavní stížnost svojí podstatou směřuje toliko do oblasti přehodnocování dokazování, provedeného v předchozím řízení, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Proces byl veden zákonným a ústavním způsobem, kdy odvolací soud hodnotil důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází ze zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům, odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dále doplnil dokazování, a to protokolem o výslechu svědkyně JUDr. D. Ž., který je obsažen v trestním spise, sp. zn. 3 T 143/98, na č. l. 226. Za účelem vyhodnocení věrohodnosti provedených důkazů se odvolací soud zabýval věrohodností obou účastníků řízení a všech slyšených svědků. Po zhodnocení dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo v řízení jednoznačně prokázat, že mezi účastníky došlo k odevzdání částky 50.000,- Kč, případně 45.000,- Kč, a že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Ostravě ve svém postupu porušil povinnosti uložené mu občanským soudním řízením, a to ani ve vztahu k zásadám ovládajícím hodnocení důkazů. Označený soud se vypořádal se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu