ECLI:CZ:US:2002:2.US.548.2000
sp. zn. II. ÚS 548/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S., spol. s r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2000, č.j. 29 Ca 91/98 - 32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav věci. Žalobou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) ze dne 4. 2. 1998, č.j. FŘ - 5371/97 - 120, a jemu předcházejícímu rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV ze dne 23. 9. 1997, č.j. 96569/97/291912/5299 (dodatečný platební výměr), a vrácení věci k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, když uvedl, že se neztotožnil s námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, rozhodnutí finančního ředitelství bylo vydáno v souladu se zákonem a nebyly zjištěny ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Meritem sporu byla částka 38.180,- Kč, představující plnění ze zakázek stěžovatelky č. 004 a 005, coby prací provedených a dokončených subdodavatelem stěžovatelky v roce 1993. Fakturu za tyto práce obdržela stěžovatelka až v květnu 1994, tedy po podání daňového přiznání za rok 1993. Uvedenou částku stěžovatelka zúčtovala v roce 1994 na vrub účtové třídy 5 - náklady v účetním období roku 1994 a pro daňové účely tuto částku zahrnula do řádku 50 daňového přiznání (za rok 1994) - náklady, které se neuznávají za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že tyto náklady věcně a časově nesouvisely se zdaňovacím obdobím roku 1994. Tím došlo ke zvýšení základu daně. Současně v témž daňovém přiznání tuto částku stěžovatelka vykázala na řádku 160 - částky, které již byly u téhož poplatníka zdaněny, jako odečitatelnou položku od základu daně s tím, že o tuto částku byl v roce 1993 vyšší zisk a tím i základ daně Tím stěžovatelka dosáhla toho, že částka 38.180,- Kč zaúčtovaná do nákladů v roce 1994 neovlivnila základ daně v roce 1994, když stěžovatelka ji v daňovém přiznání za rok 1994 vykázala současně jako položku zvyšující i snižující základ daně. Na základě provedené daňové kontroly byla stěžovatelce dodatečným platebním výměrem snížena daň z příjmů o 29.820,- Kč, když následně po odvolání stěžovatelky správce daně konstatoval, že postup stěžovatelky v daňovém přiznání za rok 1994 byl nesprávný, když o částce 38.180,- Kč nebylo účtováno v roce 1993 a tuto skutečnost stěžovatelka nijak nevyvrátila. Zákon o účetnictví umožňuje výjimečně účtovat o účetním případu i v jiném účetním období, než se kterým časově a věcně souvisí. Zákon o daních z příjmů však tuto možnost nepřipouští, a proto musí být hospodářský výsledek vyplývající z účetnictví mimoúčetně upraven, když podle přechodných ustanovení zákona o daních z příjmů v případě, kdy daňový subjekt zjistí, že částka daně z příjmů má být nižší nebo daňová ztráta vyšší než jeho poslední daňová povinnost příslušného zdaňovacího období anebo že mu vznikla daňová ztráta, může podat dodatečné daňové přiznání (vyúčtování daně). Na základě podané žaloby se krajský soud věcí podrobně zabýval, když ve svém rozhodnutí uvedl všechna tvrzení stěžovatelky i vedlejšího účastníka, dosavadní postup stěžovatelky a rozhodnutí ve věci a velice podrobně zdůvodnil proč nepřisvědčil námitkám stěžovatelky a současně potvrdil uvedený postup správce daně. Dále konstatoval, že ke stěžovatelkou tvrzenému zaúčtovaní a zahrnutí sporné částky do základu daně již v roce 1993 stěžovatelka nenabídla jakékoliv důkazy a v tomto směru tedy neunesla důkazní břemeno, když současně postup správce daně byl zcela správný a v souladu se zákonem.
Stěžovatelka podává proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost, když nejprve obsáhle opakuje skutkový stav, tedy její postup při zaúčtovaní a zdanění sporné částky, řízení před správcem daně a jeho následné rozhodnutí a konečně výsledek řízení před obecným soudem. Uvádí stejné skutkové argumenty, jaké byly tvrzeny již před správcem daně a obecným soudem. Stěžovatelka dále konstatuje, že obecný soud se nezabýval podstatou problému, nezdůvodnil ani jak se vypořádal se skutečnostmi a námitkami tvrzenými v žalobě a pouze odkázal na přezkoumávané rozhodnutí správce daně. Rozhodnutí obecného soudu je dále označováno jako nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Dle vyjádření Finančního ředitelství v Brně je podstatou ústavní stížnosti vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými krajským soudem a územními finančními orgány, když odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je dostatečné a srozumitelné a jsou v něm obsaženy závěry soudu, ke kterým v průběhu řízení dospěl.
Předseda senátu 29 Ca Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že základem odůvodnění ústavní stížnosti jsou věcné námitky proti postupu správních orgánů obou stupňů a následně i soudu v přezkumném řízení, přičemž vyjádření k těmto námitkám je obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku. Tvrzené porušení ústavních práv stěžovatelky tedy není důvodné.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje skutkový stav zjištěný správními orgány a následně obecným soudem a její námitky jsou stejné již od počátku řízení před správcem daně. Podstatou ústavní stížnosti jsou tak námitky již uplatněné nejen v řádném soudním řízení, ale již i v řízení před územními finančními orgány. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a jak územní finanční orgány, tak i obecný soud, se s nimi řádně, podrobně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, která by zpochybňovala ústavnost napadeného rozhodnutí. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelce nikdo nebránil v uplatnění jejího práva u orgánu veřejné správy, ani v tom, aby se obrátila na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno, zejména za situace, kdy v ústavní stížnosti je jen opětovně konstatován skutkový stav, uvedeny názory stěžovatelky tvrzené již od počátku řízení a rozhodnutí obecného soudu je napadáno pouhým obecným tvrzením o jeho neodůvodněnosti a nesrozumitelnosti. Této námitce nelze přisvědčit, neboť jak uvedeno výše, jak rozhodnutí správce daně, tak i rozhodnutí obecného soudu velmi pečlivě hodnotí provedená skutková zjištění a vyvozuje z nich zcela ústavně konformním způsobem příslušné právní závěry.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 1. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu