ECLI:CZ:US:2002:2.US.550.01
sp. zn. II. ÚS 550/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. N., a Ing. V. M., zastoupených JUDr. V. R., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2001, č.j. 28 Cdo 940/2001 - 230, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2000, č.j. 11 Co 172/2000 - 207, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 12. 1999, č.j. 5 C 12/95 - 166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 14. 9. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv.
Z přiloženého a ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu, rovněž napadeného ústavní stížností, bylo odmítnuto dovolacím soudem pro opožděnost, když lhůta k podání dovolání byla stanovena občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Stěžovatelé podali ústavní stížnost, když jednak obsáhle polemizují se skutkovými a právními zjištěními soudů prvního a druhého stupně a dovolacímu soudu pak vytýkají, že z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně ze slov "dovolání se projednají a rozhodnou" lze dovodit, že "evidentně upravují postup soudu a nikoliv účastníka" a tedy lhůta je dvouměsíční. Dále uvedli, že odvolací soud nepřesně ve výroku konstatoval nepřípustnost dovolání.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatelé však v této věci nevyužili možnost podat včas proti napadenému rozsudku dovolání, jehož přípustnost byla založena na základě §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť - jak vyplývá z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu - stěžovatelé vznesli návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však jejich návrhu nevyhověl. Tímto procesním postupem si stěžovatelé vytvořili prostor pro podání dovolání, svých práv však nevyužili. Ústavní soud také odkazuje na přechodná a závěrečná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17), podle kterých se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2001) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
K námitkám stěžovatelů zpochybňujících ústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (jiné námitky s ohledem na nesplnění procesních podmínek k projednání ústavní stížnosti ani nelze hodnotit) s odůvodněním, že se stěžovatelé domnívají, že slova "dovolání se projednají a rozhodnou" v přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. "evidentně upravují postup soudu a nikoliv účastníka" (a tedy pro stěžovatele platí nové znění se dvou měsíční lhůtou k podání dovolání) lze stěží a s vážností přijmout za argument zpochybňující ústavnost hodnocení opožděnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR, když dovedeno do důsledků by to znamenalo, že jiná procesní úprava platí pro soud a jiná procesní úprava platí pro účastníky řízení. Za této situace, kdy stěžovateli není namítáno, že by byli v důsledku protiústavního postupu a rozhodnutí dovolacího soudu zkráceni na lhůtě k podání dovolání, když z obsahu ústavní stížnosti se taková námitka nepodává, a kdy ostatně ani stěžovatelé protiústavnost právní úpravy lhůt k dovolání nezpochybňují, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nevyčerpání opravných prostředků (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 433/99). Obdobně nelze za takovou námitku považovat tvrzení stěžovatelů, že ve výroku odvolacího soudu je uvedeno, že "navrhovatelům se právo podat dovolání nepřiznává", když dle nich mělo být uvedeno, že dovolání buď je nebo není přípustné.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Vhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vad jejich podání, když k němu byly přiloženy pouze kopie plných mocí pro advokátku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 10. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu