ECLI:CZ:US:2002:2.US.553.01
sp. zn. II. ÚS 553/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. M. Z., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, č.j. 28 Cdo 1013/2001-188, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, č.j. 16 Co 379/2000-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, č.j. 23 C 166/95 - 103, určil neplatnost dohody o vydání nemovitostí uzavřenou podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi žalobcem (B., s. p.), stěžovatelkou a PhDr. V. P., dále určil, že posléze uzavřená kupní smlouva na spoluvlastnický podíl mezi V. R. a PhDr. V. P. je neplatná a dále určil, že žalobce má k těmto nemovitostem právo hospodaření. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 12/98, tak, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2237/98, zrušil část rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v té části, kde odvolací soud zamítl žalobu na určení práva hospodaření. V ostatním dovolání zamítl. Dovolací soud své rozhodnutí opřel o judikaturu, podle které "státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát (jménem státu). Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c) o. s. ř.), že stát je vlastníkem; může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření". Vázán tímto právním názorem, odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu šlo jen o výrok ohledně vyhovění žaloby na určení práva hospodaření. Stěžovatelka navrhla u odvolacího soudu, aby bylo připuštěno dovolání. Z obsahu dovolání konstatovaného dovolacím soudem (nerozporovaného stěžovatelkou) vyplývá, že stěžovatelka podala dovolání s odůvodněním, že v jejím případě nejistota ve vlastnickém právu nenastala a není ani naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření, když v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu bude v katastru nemovitostí zapsáno právo hospodaření a také vlastnické právo státu. Dovolací soud stěžovatelkou podané dovolání odmítl jako nepřípustné, když vyšel ze své již jednou konstatované judikatury a také z judikatury Ústavního soudu ČR a dovodil, že nelze uvedené sporné otázky považovat za otázky zásadního právního významu.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když nejprve obsáhle opakuje skutkový stav věci a dále její námitky jednak zpochybňují hmotně právní stránku věci (argument, že "nejistota ve vlastnickém právu nenastala a není ani naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření") a dále, že dovolací soud tudíž použil nesprávnou judikaturu, v důsledku čehož je její otázka neřešena dosavadní judikaturou a tedy je dovolání přípustné. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že jde o tytéž námitky, které stěžovatelka uplatnila nejen ve svém dovolání, ale jde o otázky, které byly již řešeny předtím dovolacím soudem, když rozhodoval na základě dovolání žalobce a jde dále i o polemiku stěžovatelky s právním závěrem odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z ustálené judikatury Ústavního sodu plyne, že v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto nesprávný závěr stěžovatelky, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 15. 9. 2001, směřující proti rozsudku odvolacího soudu vydaného 9. 1. 2001, když samotné usnesení Nejvyššího soudu ČR je z 28. 6. 2001, je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části byl proto návrh směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, když z obsahu ústavní stížnosti se podává, že námitky stěžovatelky byly opakovány v řízení před obecnými soudy všech stupňů a podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s názorem dovolacího soudu na použitelnost příslušné judikatury. Ústavním soudem tedy nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatelky v této části ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatelky, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly a byly zároveň opakovány v ústavní stížnosti a v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nelze s úspěchem tvrdit, že závěry Nejvyššího soudu ČR k otázce zásadního právního významu jsou nepřezkoumatelné, když dovolací soud vysvětlil o jakou judikaturu opřel své rozhodnutí a řádně jej zdůvodnil. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. II. ÚS 759/2000) plyne, že v případech, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ. Pakliže stěžovatelka hodlala podrobit přezkumu Ústavním soudem i hmotně právní stránku věci (a nejen otázku přípustnosti žaloby na určení práva hospodaření a "zásadnost právního významu" této otázky), pak jde především k její tíži, že svým vlastním procesním postupem zavinila, že nelze před Ústavním soudem podrobit přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a že Ústavní soud mohl hodnotit toliko ústavnost postupu Nejvyššího soudu při posouzení otázky přípustnosti dovolání. Tento závěr vyplývá i ze stěžovatelkou zmiňovaného usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 294/98 (ze kterého stěžovatelka dovozuje včasnost ústavní stížnosti), když podstatou tam projednávané ústavní stížnosti odmítnuté pro nepřípustnost byly námitky stěžovatele, vztahující se výhradně k otázce přípustnosti dovolání dle původního §239 odst. 2 o. s. ř. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu