ECLI:CZ:US:2002:2.US.556.02
sp. zn. II. ÚS 556/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci navrhovatelky Š. M., zastoupené advokátem JUDr. J. A., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 13. 6. 2002, čj. 44037/02/082960/4403, a o návrhu na zrušení části ustanovení §21 odst. 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších přepisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2002, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne následujícího, se navrhovatelka (stěžovatelka) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jakož i toho, aby Ústavní soud zakázal Finančnímu úřadu v Českém Krumlově vyžadovat od stěžovatelky ověřený opis smlouvy o nabytí bytu č. 6 (jednotky 158/6) v domě čp. 158 v ulici V. v Českém Krumlově a znalecký posudek o ceně tohoto bytu. Stěžovatelka má za to, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení §21 odst. 1 poslední věta a §21 odst. 2 v části vymezené slovy: "podle §19 odst. 3 a 5" zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších přepisů, pro rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka spolu se svým manželem uzavřela se Stavebním bytovým družstvem Český Krumlov smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva. "Výzvou k podání daňového přiznání" ze dne 13. 6. 2002, čj. 44037/02/082960/4403, byla upozorněna, že dosud nepodala přiznání k dani darovací se všemi předepsanými přílohami, ačkoliv zákonná lhůta pro podání přiznání dle §21 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již uplynula, a dále byla dle §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdější pozdějších předpisů, vyzvána, aby do 15 dnů od doručení výzvy podala daňové přiznání s tím, že pokud tak neučiní, bude správce daně postupovat podle §44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka má za to, že uvedené rozhodnutí představuje zbytečné obtěžování občana státem, což zdůvodňuje tím, že se jedná o převod osvobozený od daně darovací, který však podléhá daňovému přiznání, jehož součástí je podle §21 odst. 1 poslední věta zákona č. 357/1992 Sb. ověřený opis smlouvy a znalecký posudek. V případě stěžovatelky ukládá finanční úřad stěžovatelce povinnost předložit ověřenou kopii listiny, jejíž originál již má, neboť v praxi katastrální úřady zasílají správcům daně jeden stejnopis smlouvy, na jejímž základě byl proveden vklad do katastru nemovitostí, spolu s vyznačenými údaji o zápisu do katastru nemovitostí, o právních účincích a o dni doručení rozhodnutí účastníkům řízení; to představuje pro stěžovatelku zbytečný náklad ve výši více jak 500 Kč na pořízení ověřené kopie předmětné smlouvy. Stejně tak je zbytečný požadovaný znalecký posudek o ceně nemovitosti, jehož vypracování by stěžovatelku stálo několik tisíc korun, protože daný převod je od daně osvobozen. Kromě toho napadené rozhodnutí vyzývá stěžovatelku ke splnění povinnosti, kterou ani splnit nelze, neboť pro daný případ neexistuje formulář, který by umožnil přiznání týkající se majetku nabytého do společného jmění manželů, přičemž v žádném předpise není stanoveno, že by přiznání mohl podat jen jeden z manželů. Z uvedených důvodů navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zakázat správci daně vyžadovat ověřený opis smlouvy a znalecký posudek. V podstatě ze stejných důvodů navrhuje stěžovatelka zrušení některých ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., jež jsou shora specifikována.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti výzvě správce daně k podání daňového přiznání zabýval např. v usnesení ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 710/01) a dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že i když proti předmětnému úkonu správce daně není přípustný řádný opravný prostředek, z výše cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že výzva k podání daňového přiznání dle §40 odst. 1 daňového řádu takového zásahu sama o sobě schopná není. V daném případě stěžovatelka bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně s ústavní stížností na Ústavní soud (obdobně též v usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 648/99).
Vzhledem k tomu, že v dané věci soudce zpravodaj neshledal důvod pro odlišný postup, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2002
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu