ECLI:CZ:US:2002:2.US.558.02
sp. zn. II. ÚS 558/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky politické strany "A.", zastoupené advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti sdělení Poslanecké sněmovny Ministerstvu financí dle §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 15. 8. 2002 napadla v záhlaví uvedené sdělení Poslanecké sněmovny. Tvrdí, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, na zákaz diskriminace dle majetku, na rovný přístup k voleným funkcím, na rovné volební šance a na svobodnou soutěž politických sil. Navrhla, aby Ústavní soud zakázal Poslanecké sněmovně, aby v porušování uvedených práv a svobod stěžovatelky pokračovala, a dále aby rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatelky hradí stát. Stěžovatelka konečně namítla "možnou" podjatost těch soudců Ústavního soudu, kteří se budou opětovně ucházet o funkci soudce Ústavního soudu, a podjatost soudců Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové, JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Klokočky.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, vznesenou stěžovatelkou vůči soudcům Ústavního soudu.
V souvislosti s námitkou možné podjatosti soudců Ústavního soudu, kteří se budou opětovně ucházet o svou funkci, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka vznesla stejnou námitku již v dříve podané ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 330/02. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2002 uvedl, že "námitka stěžovatelky neobsahuje žádné jméno konkrétního soudce Ústavního soudu, jehož považuje za podjatého. Ústava ČR nezakazuje, aby soudce Ústavního soudu byl po ukončení svého mandátu případně znovu jmenován do stejné funkce. Z toho vyplývá, že teoreticky mohou projevit svůj zájem o znovujmenování všichni stávající soudci Ústavního soudu. V logice námitky stěžovatelky by tak byl vyloučen celý Ústavní soud a ústavní stížnost by nebylo možno projednat. Jelikož neexistuje žádná povinnost soudců Ústavního soudu vyjádřit v předstihu svou vůli ucházet se o výkon druhého mandátu, nelze po nich v tuto chvíli ani žádat, aby se k argumentu obsaženému v námitce stěžovatelky k tvrzené podjatosti vyjádřili. Kromě toho Ústavní soud neshledal ani věcnou opodstatněnost námitky podjatosti, neboť vazba mezi volebním programem stěžovatelky (zrušení Senátu) a skutečností, že ke jmenování soudců Ústavního soudu se vyjadřuje Senát, je hypotetická, nikoli skutečná." Námitka je tedy nepřezkoumatelná a Ústavní soud neshledal důvod se od svého dříve vyjádřeného stanoviska jakkoli odchýlit.
K námitce podjatosti vznesené konkrétně vůči osobám soudců Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové, JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Klokočky Ústavní soud konstatuje, že z dikce ustanovení §36 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ze samotné povahy věci je zřejmé, že námitku podjatosti je možno vznést jen proti těm soudcům, kteří se podílejí na rozhodování konkrétní věci a u nichž podle názoru účastníka řízení lze mít pochyby o nepodjatosti se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Protože se soudci JUDr. E. Wagnerová, JUDr. V. Klokočka ani JUDr. A. Procházka na rozhodování v projednávané věci nikterak nepodílejí, Ústavní soud považuje danou námitku tudíž za bezpředmětnou.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Zaměřil se na posouzení otázky, zda je k jejímu projednání příslušný. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Sama stěžovatelka označuje v úvodní části své ústavní stížnosti postup Poslanecké sněmovny za "jiný zásah orgánu veřejné moci", který měl spočívat v tom, že Poslanecká sněmovna sdělila dle §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, Ministerstvu financí údaje o počtu platných hlasů odevzdaných pro jednotlivé politické strany. V petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, pak označuje tento postup za protiústavní.
Ústavní soud si nemusel pokládat otázku, zda napadené sdělení Poslanecké sněmovny případně není "pravomocným rozhodnutím" orgánu veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I kdyby tomu tak hypoteticky bylo, je skutečností, že stěžovatelka nebyla účastnicí jakéhokoli řízení, které jeho vydání předcházelo. Nebyla by tudíž ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se dále zaměřil na otázku, zda - ve shodě s tvrzením stěžovatelky - představovalo sdělení Poslanecké sněmovny "jiný zásah orgánu veřejné moci". Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z toho vyplývá, že "jiným zásahem" může být jen takový postup orgánu veřejné moci, který byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Dle ustanovení §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, se příspěvek na úhradu volebních nákladů poskytuje pouze za výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna sdělí po ověření volby poslanců Ministerstvu financí údaje o počtu platných hlasů odevzdaných pro jednotlivé politické strany, politická hnutí nebo koalice. Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, které ve volbách získaly nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 100,- Kč. Sdělení Poslanecké sněmovny je aktem deklaratorní, "technické" povahy, jenž obsahuje údaj o počtu odevzdaných platných hlasů a slouží toliko jako východisko pro výpočet příspěvku na úhradu volebních nákladů.
Takové "sdělení" tudíž nebylo způsobilé zasáhnout do právních poměrů stěžovatelky a nemohlo samo o sobě bezprostředně porušit žádné z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Poslanecká sněmovna v něm pouze konstatovala dané výsledky voleb do Parlamentu. Skutečnou příčinou volebního výsledku stěžovatelky byl postup státních orgánů v souvislosti s odmítnutím registrace její kandidátní listiny před konáním voleb. Ten však nebyl projednávanou ústavní stížností napaden.
Neboť ústavní stížnost nebyla podána proti "pravomocnému rozhodnutí" ani proti "jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod", je Ústavní soud nucen konstatovat, že k jejímu projednání není příslušný. Proto mu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud s odvoláním na ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ani vyhovět návrhu stěžovatelky co do uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 6. září 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj