ECLI:CZ:US:2002:2.US.562.02
sp. zn. II. ÚS 562/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti O. P., a.s., zastoupené předsedou představenstva T. K. a členem představenstva Ing. V. N., právně zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.května 2002, č.j. 29 Odo 122/2001-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20.8.2002, napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, č.j. 29 Odo 122/2001-302, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
V odůvodnění návrhu stěžovatelka uvádí, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2000, č.j. 1 Ko 160/2000-203, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), s tím, že jsou dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. když dále namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné ( §221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1, odst. 2 o.s.ř) a protiústavní (ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva" a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Podle názoru stěžovatelky bylo řízení před soudem I. stupně postiženo vadou, neboť tento soud údajně nedoručil stěžovatelce návrh věřitele - České konsolidační banky Praha, se sídlem v Praze 7, na prohlášení konkursu, před jeho rozhodnutím o prohlášení konkursu, takže se k němu nemohla vyjádřit. Tímto postupem soudu prvního stupně jí údajně byla odňata možnost jednat před soudem, což podle názoru stěžovatelky znamená, že její dovolání bylo současně přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání se stěžovatelka cítí být dotčena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dle čl. 36 ost. 1 Listiny .
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, č.j. 29 Odo 122/2001-302, se podává, že dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2000, č.j. 1 Ko 2000-203, bylo odmítnuto ( podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), z důvodu jeho nepřípustnosti.
V odůvodnění předmětného usnesení dovolací soud konstatoval, že Krajský obchodní soud v Praze ( nyní Městský soud v Praze) usnesením ze dne 29.3.2000, č.j. 80 K 156/99-54, prohlásil k návrhu věřitelů : A) J. D., B) C - majetkového fondu a.s. , C) C - realizačního fondu a .s. v likvidaci a D) Konsolidační banky Praha, s.p.ú. konkurs na majetek stěžovatelky (dlužnice), když dospěl k závěru, že navrhující věřitelé doložili své pohledávky za stěžovatelkou; úpadek stěžovatelky měl za osvědčený též ze sdělení dalších věřitelů. Podle jeho závěru je stěžovatelka v úpadku formou insolvence, neboť není schopna plnit své závazky.
Odvoláním napadené usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze, usnesením ze dne 3.11.2000, č.j. 1 Ko 160/2000 - 165, když návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání nevyhověl z toho důvodu, že otázka, zda soud prvního stupně správně přihlédl k pohledávce věřitele B), ačkoliv tato nebyla doložena pravomocným soudním rozhodnutím, není zásadního právního významu.
Stěžovatelka proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na zákon č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, dále jednal jako s účastníkem řízení s Českou konsolidační agenturou, jako právní nástupkyní Konsolidační banky Praha, státního peněžního ústavu (věřitel ad D/ ). Dovolání posoudil dovolací soud podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., jímž se mění o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000, a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné s tím, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Jak dále rozvedl v odůvodnění usnesení Nejvyšší soud, ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. vady řízení dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu ani nebyly zjištěny. Ustanovení §238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř. rovněž nepřicházejí v úvahu, a nejedná se ani o případ, podřaditelný pod ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil.
Podle názoru dovolacího soudu se však nejedná ani o případ přípustného dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť napadenému rozhodnutí nelze přisoudit po právní stránce zásadní význam. Právní pojetí dlužníkova úpadku, tak jak bylo formulováno v usnesení soudů nižších stupňů, není v rozporu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť ve smyslu §1 odst. 2 věta první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 328/1991 Sb."), je nutno vycházet ze zásady, že úpadek dlužníka je naplněn proto, že splatné pohledávky věřitelů není dlužník schopen (nikoli jen ochoten) uhradit.
Další skutečnosti, tj. zda v dané věci skutečně existují pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti, které dlužník nebyl schopen uhradit, nepřesahují svým významem rámec projednávané věci a nepředstavují v rozhodování obecných soudů rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu celou řadu tvrzení, o jejichž věrohodnost opírá opodstatněnost návrhu na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2002, č.j. 29 Odo 122/2001-302, aniž však, ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") na podporu svých tvrzení předkládá či navrhuje, Ústavnímu soudu jakékoli důkazy (vyjma neověřené fotokopie obálky, jejímž odesílatelem byl pravděpodobně Městský soud v Praze, pracoviště Slezská, s dále nečitelným textem).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy) již v rozhodnutí odvolacího soudu, které však, jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti nenapadá, takže Ústavní soud nevidí důvod se námitkami stěžovatelky, směřujícími proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2000, č.j. 1 Ko 160/2000-165, blíže zabývat.
Stěžovatelka opřela přípustnost dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. ( ve znění účinném do 31.12.2000), o dovolací důvody dle §241 odst. 3, písm. a), b), c) a d) o.s.ř.
Nejvyšší soud v odmítavém usnesení správně konstatoval, že rozhodnout o tom, zda se v daném případě jedná o otázku po právní stránce zásadního právního významu, přísluší výhradně dovolacímu soudu, neboť ten musí posoudit, zda se jedná o řešení právního problému v rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska platné judikatury vyšších soudů dosud neřešenou, či řešenou rozdílně. Takovéto posouzení problému Nejvyšším soudem (ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.) nemůže být v žádném případě hodnoceno jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, či odmítnutí spravedlnosti.
Shodně s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, nelze přisvědčit možnosti přípustnosti dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu dle ustanovení §238a a §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá tedy pouze posoudit opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, o existenci dovolacího důvodu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tj zda nesprávným postupem soudu prvního stupně v konkursním řízení došlo, resp. mohlo dojít k situaci, kdy stěžovatelce bylo znemožněno realizovat její procesní právo, které jí přiznává občanský soudní řád.
Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 30. dubna 2000, není-li stanoveno jinak, je možné použít občanský soudní řád na problematiku upravenou zákonem č. 328/1991 Sb. pouze přiměřeně, nikoliv přímo.
Ve stadiu konkursního řízení, před prohlášením konkursu, za situace, kdy návrh na prohlášení konkursu podali věřitelé, není okruh účastníků konkursního řízení stabilní, neboť až do doby právní moci usnesení o prohlášení konkursu, je možné podat návrh na prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka dalším navrhovatelem (věřitelem), dle ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb, ve znění účinném do 30.4.2000. Tento návrh, ze zákona přistoupivšího věřitele tedy může, teoreticky vzato, být doručen dlužníkovi, až po rozhodnutí příslušného soudu o prohlášení konkursu. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by jí takovým postupem soudu prvního stupně (byť pouze teoreticky) mohlo být znemožněno realizovat její procesní práva.
Ze všech shora uvedených skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15.října 2002