ECLI:CZ:US:2002:2.US.569.02
sp. zn. II. ÚS 569/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. A. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 669/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 6. 2000, č.j. 6 C 145/92-129, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení jejího základního práva na ochranu zdraví a na hmotné zabezpečení, zejména ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rubrikovaných rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovaní byli povinni zaplatit jí částku 187.530,- Kč s příslušenstvím. Tento návrh opírala o skutečnost, že v roce 1988 utrpěla v důsledku jednání právního předchůdce žalovaných úraz při autonehodě, kterou jí způsobil v opilosti. Okresní soud dospěl k závěru, že všechny nároky stěžovatelky již byly uspokojeny a odškodnění (ušlý výdělek za dobu od ukončení plné invalidity do nástupu starobního důchodu) jí nepřiznal. Krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že stěžovatelka si zvolila cestu dosáhnout plný invalidní důchod na úkor toho, že by intenzívně a skutečně hledala zaměstnání a ucházela se o zaměstnání prostřednictvím pracovního úřadu. Odkázal zde na posudky lékařů specializovaných a posudkových komisí sociálního zabezpečení, kterým dal přednost před potvrzením ošetřujícího lékaře stěžovatelky, který byl předložen u odvolacího jednání, a to šest let poté, co byl stěžovatelce přiznán starobní důchod.
Tyto rozsudky napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, ve které namítá, že z čl. 30 odst. 1 Listiny plyne povinnost státu zajistit možnost využívání v něm uvedených práv a nutit občany a organizace, aby je respektovali. Stát nebo jím pověřený subjekt je má plnit buď dávkou nebo službou. To se v případě stěžovatelky nestalo. Navíc v souzené věci nastal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti nenamítla.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Rovněž judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v řízení zjištěno. To, že obecné soudy daly přednost závěrům specializovaných posudkových lékařů, není možné za takové porušení považovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedla v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Navíc má Ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, kde je zakotveno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Toto právo směřuje vůči státu a lze se jej domáhat v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny provádějí. Předmětem řízení před obecnými soudy však bylo odškodnění za ušlý výdělek vůči soukromým osobám, zde právním nástupcům toho, kdo stěžovatelce způsobil poškození zdraví. Řízení nebylo vedeno proti státu a proto nelze čl. 30 odst. 1 Listiny argumentovat pro vztahy mezi osobami soukromého práva. Stát je v takových vztazích obecně zavázán poskytnout právo na soudní nebo jinou právní ochranu, jak bylo uvedeno výše.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, neboť to nebylo předmětem řízení před obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu