ECLI:CZ:US:2002:2.US.571.02
sp. zn. II. ÚS 571/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. Z. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu České Budějovice ze dne 14. 3. 2002, č.j. O-13/86/2002, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2002, č.j. 10 Ca 145/2002-7, a o návrhu na zrušení §250a a §250d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2002, č.j. 10 Ca 145/2002-7, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu České Budějovice ze dne 14. 3. 2002, č.j. O-13/86/2002, neboť má za to, že těmito rozhodnutími a postupem uvedených orgánů veřejné moci byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 14, čl. 16 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení §250a a §250d o. s. ř., jež dle stěžovatele zakládají nerovnost účastníků řízení před soudem, přičemž jejich uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem jeho ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích k jeho odvolání bylo rozhodnutí Katastrálního úřadu v Písku ze dne 3. 1. 2002, č.j. 205 OR-25/2001/1, vydané ve věci opravy chyby v katastrálním operátu, změněno tak, že nesouhlasu stěžovatele ze dne 3. 11. 2001 s provedenou opravou chyby v katastru nemovitostí se nevyhovuje a že v katastru nemovitostí v k.ú. S. K. zůstanou parcely katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 93 vedeny takto:
- parcela 409/10 - orná půda s výměrou 1228 m2; - parcela 409/3 - trvalý porost s výměrou 392 m2, a dále že pozemkové parcely 406/18, 409/1, 413 a stavební parcela 73, zapsané na listu vlastnictví č. 93, zůstávají beze změny. Přitom dle stěžovatele inspektorát nepřezkoumal rozhodnutí katastrálního úřadu v plném rozsahu, nevzal v úvahu nepodložené rozdíly katastrálního operátu oproti skutečnému stavu a chyby v katastrálním operátu neodstranil. Postupem správních orgánů mělo dojít bez souhlasu stěžovatele ke svévolné změně hranic, výměru a kultury pozemků stěžovatele, bylo zpochybněno jeho vlastnické právo k parcele č. 409/1 a naopak mu bylo nesprávně přiznáno právo k parcele č. 409/3.
Správní žalobou ze dne 14. 5. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení předmětného rozhodnutí, krajský soud však napadeným usnesením dle §250a a §250d odst. 3 o. s. ř., jež dle něj mají být v rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Ústavy ČR, řízení zastavil, aniž by věc předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Soud nevzal v úvahu, že právního vzdělání lze dosáhnout i samostudiem, a tak §250a odst. 1 o. s. ř. nezohledňuje právní osobnost některých účastníků řízení před soudem a zakládá jejich nerovnost. Daným postupem soudu mělo proto dojít k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu.
Návrh na zrušení shora citovaných ustanovení stěžovatel odůvodňuje tím, že na rozdíl od povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem toto zastoupení v řízení podle Části páté, Hlavy druhé o. s. ř. není třeba, pokud žalobce má právnické vzdělání, což zakládá nerovnost účastníků řízení; nerovnost zakládá i skutečnost, že na rozdíl od žalobce žalovaný zastoupen být nemusí. Ustanovení o povinném zastoupení vybočuje ze zásady "nechť si každý sám střeží svá práva", kdy napadená ustanovení brání občanovi samostatně se domáhat ochrany svých práv vlastními slovy a vlastními návrhy jako svobodnému a nezávislému jedinci právního státu. Ponižuje jej do postavení pouhého objektu řízení, který nemůže svá práva účinně hájit, přičemž o něm a jeho právech a povinnostech jednají a rozhodují jiní. Ze skutečnosti, že nová právní úprava, účinná od 1. 1. 2003, již povinné zastoupení nestanovuje, stěžovatel vyvozuje, že i zákonodárný orgán považoval dosavadní omezení za neopodstatněné a protiústavní, protože jinak by je ponechal v platnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení krajského soudu, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Namítá-li stěžovatel protiústavnost postupu krajského soudu, ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel se na základě správní žaloby domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Z důvodu absence právního zastoupení dle §250a o. s. ř. byl soudem vyzván, aby ve stanovené lhůtě předložil plnou moc advokáta, který jej bude v řízení před soudem zastupovat, na což stěžovatel reagoval sdělením, že s ohledem na protiústavnost příslušné právní úpravy plnou moc udělovat nebude. Protože stěžovatel nebyl právně zastoupen a uvedenou vadu ani do doby rozhodování krajského soudu neodstranil, tento soud dle §250d odst. 3 o. s. ř. řízení usnesením zastavil. Ústavním soud v postupu soudu nezjistil nesoulad s příslušným zákonem, přičemž toto stěžovatelem ani namítáno nebylo.
Pokud jde o otázku ústavnosti aplikované právní úpravy, resp. ústavnosti postupu krajského soudu na jejím základě, je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., kterým byla ke dni 31. prosince 2002 zrušena Část pátá "Správní soudnictví" (§244 - 250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v němž si kromě jiného uvádí: " ... pokud jde o výhrady IV. senátu Ústavního soudu k ústavnosti ustanovení §250a o. s. ř., je třeba uvést, že povinné zastoupení, ať již advokátem nebo jinými specialisty (daňovými poradci, auditory, patentovými zástupci apod.), není před správními soudy základních stupňů v Evropě obvyklé. Přes tuto výjimečnost a faktickou přísnost české právní úpravy však nelze platné koncepci vytknout rozpor s ústavním pořádkem. Proti možné námitce omezení přístupu k soudu lze argumentovat snahou zajistit rovnost účastníků v řízení před správním soudem, tedy aby žalobce nebyl znevýhodněn proti žalovanému správnímu orgánu, který zpravidla zastupuje kvalifikovaný státní úředník. Povinné právní zastoupení má obecně sloužit k realizaci zásady rovnosti zbraní, jako znaku spravedlivého procesu. Bude věcí zákonodárce, aby při nové kodifikaci zvážil nezbytnost nutného právního zastoupení obecně, jakož i to, zda právní pomoc, resp. právo na tuto pomoc, stanovené v čl. 37 odst. 2 Listiny, může být zabezpečováno pouze osobami s vysokoškolským právnickým vzděláním. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že v případě povinného právního zastoupení je nezbytné zajistit lépe než dosud dostupnost takového zastoupení pro osoby sociálně slabé".
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelem napadané povinné právní zastoupení nelze považovat za protiústavní, a tedy ani postup soudu dle příslušné právní úpravy nemůže zakládat porušení ústavně zaručených práva stěžovatele. Pokud se stěžovatel předmětnou procesní úpravou neřídil, sám si přivodil stav, že zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí nebylo možno přezkoumat. Důsledkem toho je, že stěžovatel nevyčerpal - ve vztahu napadenému správnímu rozhodnutí -všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu České Budějovice, pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na jeho zrušení rovněž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2002
Vojtěch Cepl předseda senátu