ECLI:CZ:US:2002:2.US.596.2000
sp. zn. II. ÚS 596/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J.F., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2000, č.j. 6 To 18/2000 - 117, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 11. 1999, č.j. 3 T 81/99 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo zjištěno, že rozsudkem soudu prvního stupně, napadeným ústavní stížností, byl stěžovatel uznán vinným, že 1) dne 13. 4. 1998 kolem 19.00 hod ve svém bytě v ulici U. čp. 296 v B. n. O., okr Litoměřice, udeřil kovovým řetězem do hlavy J. K. a když po úderu upadl na zem, odcizil mu ze zadní kapsy kalhot peněženku s finanční hotovostí ve výši 8.500,- Kč, kterou si ponechal a peněženku vrátil poškozenému, tedy proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, dále že 2) dne 9. 6. 1998 kolem 02.00 hod. na H. nám. č. 42 v B. n. O., okr. Litoměřice, po přelezení oplocení vnikl do prostoru přináležejícího k prodejně potravin, odkud odcizil 6 ks pivních přepravek se 120 ks prázdných pivních lahví v celkové hodnotě 960,- Kč ku škodě majitele obchodu J. K., přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 2 T 735/95, ze dne 20. 3. 1996, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona podmíněně odloženým trestem odnětí svobody v trvání 10ti měsíců s koncem zkušební doby do 23. 4. 1999, tedy přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Dále byl uznán vinným, že 3) dne 20. 8. 1998 kolem 17.00 hod na M. v B. n. O., okr. Litoměřice, chytil pod krkem, napadl vulgárními výrazy, vyhrožoval zabitím a následně pěstí pravé ruky udeřil na ústa A. B., přičemž mu tímto útokem způsobil lehké poranění úst bez pracovní neschopnosti, tedy jednak se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržností tím, že napadl jiného a jednak jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Stěžovatel tím spáchal pod bodem 1) obžaloby trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, pod bodem 2) obžaloby trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona a pod bodem 3) obžaloby trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Krajský soud v Ústí nad Labem, ústavní stížností napadeným usnesením, odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel podává ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a navrhuje jejich zrušení, když podstata jeho námitek spočívá toliko v tvrzeních, které byly obdobně uváděny v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel se u bodu 1) obžaloby domnívá, že měla být provedena rekonstrukce trestného činu, svědek P. nebyl vyslechnut před soudem, ač mohl vysvětlit, jak se choval poškozený K. v restauraci, a dále se domnívá, že nejsou konkrétní důkazy o spáchání trestného činu. Stěžovatel dále uvádí, že soud pouze potvrdil předchozí jednostranné šetření a lze mít důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu. Stěžovatel od počátku prohlašoval, že peníze nevzal a pokud po poškozeném vazák hodil tak nikoliv v úmyslu zmocnit se věci. U druhého skutku pak stěžovatel stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vznáší pochybnosti o závěru soudu, že přepravky chtěl odcizit, a že by vůbec byl toho fyzicky schopen.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu 6 To Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jde o opětovné rozšiřování obhajoby o skutečnosti, které z vyšetřovacího spisu nevyplývaly. Stěžovatel opakovaně měnil své výpovědi ohledně všech skutků, jimiž byl uznán vinným, a proto jeho obhajoba byla senátem odvolacího soudu posouzena jako účelová. Předseda senátu dále odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího senátu.
Předseda senátu 3 T Okresního soudu v Litoměřicích odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu, ve které dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti. Z příslušného soudního spisu a ústavní stížnosti je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a hodnotily předložené důkazy, které plně stačily k prokázání viny stěžovatele ve vztahu ke skutkům uvedeným v obžalobě. Z odůvodnění je dále zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá skutečnosti, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Konkrétně z ústavní stížnosti a rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že námitky stěžovatele ve vztahu k prvnímu a zejména druhému skutku byly již základem a podstatou jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jsou jen zopakovány v ústavní stížnosti. S těmito námitkami se odvolací soud důkladně vypořádal a Ústavním soudem nebylo shledáno nic, co by přisvědčilo námitce stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod. Stěžovatel se tak ústavní stížností snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl na základě stejných argumentů, které byly uvedeny již před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly, celou trestní věc opětovně přezkoumávat a následně ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit. Jestliže se stěžovatel domnívá, že měla být provedena rekonstrukce trestného činu, a že nejsou konkrétní důkazy o spáchání trestného činu, pak nelze této námitce přisvědčit, neboť oba obecné soudy řádně vysvětlily, co kterými důkazy bylo prokázáno (zejména výpověď svědka K.) a proč naopak výpovědi stěžovatele nelze uvěřit. Ústavní soud konstatuje, že z příslušného soudního spisu a soudních rozhodnutí vyplývá, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Obecné soudy vyhověly požadavkům práva na spravedlivý proces, když provedly důkazy potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci. Stěžovatel pomíjí, že základním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozeného, která, podpořena dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, zůstala neměnná, na rozdíl od výpovědi stěžovatele, který ji opakovaně, a i ve své závěrečné řeči, navíc změnil v tom smyslu, že připustil, že kouli po poškozeném hodil, ač v přípravném řízení a později před soudem prvního stupně tuto skutečnost popřel (č.l. 6, č.l. 83 soudního spisu).
Ústavní soud dále konstatuje, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že nebyl před soudem vyslechnut svědek P., ohledně vysvětlení jak se choval poškozený K. v restauraci. Naopak z č.l. 90 a č.l. 88 soudního spisu vyplývá, že tento svědek byl mimo území ČR a jeho výpověď z přípravného řízení byla u hlavního líčení čtena se souhlasem stěžovatele a státní zástupkyně, když stěžovatel neměl k jeho výpovědi žádných připomínek. Jeho výpověď však, s ohledem na již spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, nemohla mít vliv na posouzení viny stěžovatele. Není dále pravdivé tvrzení stěžovatele, že od počátku tvrdil, že pokud po poškozeném vazák hodil, tak nikoliv v úmyslu zmocnit se věci. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v přípravném řízení tuto skutečnost nejprve zcela popřel, avšak ve své závěrečné řeči u soudu prvního stupně ji potvrdil (č.l. 91 soudního spisu), když uvedl "...řeknu Vám, že tu kouli jsem po něm hodil...".
K tvrzení stěžovatele, že soud pouze potvrdil předchozí jednostranné šetření a lze mít důvody o nestrannosti soudu, Ústavní soud uvádí, že se jedná o obecnou námitku, která není způsobilá založit protiústavnost napadených rozhodnutí, zejména jestliže stěžovatel, když pochybuje o nestrannosti soudu, tak nevznesl v tomto směru u obecných soudů příslušné procesní návrhy.
Ve vztahu k druhému skutku pak stěžovatel vznáší pochybnosti o závěru soudu, že přepravky chtěl odcizit, a že by vůbec byl toho fyzicky schopen. K tomu Ústavní soud konstatuje, že nelze tuto námitku hodnotit jako relevantní z ústavněprávního hlediska, když na straně 2 a 3 rozhodnutí odvolacího soudu je řádně vysvětleno, jak se odvolací soud s touto námitkou stěžovatele vypořádal. Na postupu odvolacího soudu tak nebylo shledáno nic protiústavního a nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu