ECLI:CZ:US:2002:2.US.601.01
sp. zn. II. ÚS 601/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti L. T., zastoupené JUDr. D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2001, č. j. 2 Cao 55/2001-25, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2000, č. j. 33 Ca 331/99-12, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 10. 1999, č. 366 104 440, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 10. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 3 odst. 3, čl. 14 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla i zrušení ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/1998 Sb.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 7. 10. 1999 vydala Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí č. 366 104 440, kterým uložila stěžovatelce povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 ve výši 73.927,- Kč podle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), neboť stěžovatelka byla od roku 1989 výdělečně činná v cizině a tuto skutečnost neuvedla v žádosti o důchod. Stěžovatelka podala návrh na přezkoumání tohoto rozhodnutí, ve kterém mj. namítala, že starobní důchod jí byl přiznán od 1. 1. 1996, přestože žádala o jeho přiznání od doby nabytí nároku, tedy od 1. 1. 1992, kdy získala potřebnou dobu pojištění a dosáhla stanoveného výdělku. Podle jejího názoru jí starobní důchod náleží i za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 v plné výši, neboť i když pracovala v cizině po vzniku nároku na starobní důchod, splnila podmínky uvedené zákonem v dostatečném předstihu před 1. 1. 1996. Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí přezkoumal, dospěl k názoru, že požadavkům stěžovatelky nelze vyhovět a rozsudkem ze dne 6. 11. 2000, č. j. 33 Ca 331/99-12, napadené rozhodnutí potvrdil. Na základě odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Olomouci přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, odvolání stěžovatelky neshledal důvodným a napadený rozsudek rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, č. j. 2 Cao 55/2001-25, potvrdil. Vrchní soud se ve svém rozsudku přiklonil k názoru Krajského soudu v Brně, že vzniku nároku na dávku starobního důchodu a jeho výplatu bránilo až do 1. 1. 1996 ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., podle něhož na dávky a služby nemají nárok občané, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky, přičemž podle ustanovení §103 odst. 2 věty první tohoto zákona dávky se nevyplácejí do ciziny a nenáleží za dobu, po kterou oprávněná osoba se zdržuje trvale v cizině. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítala, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly existující judikaturu Ústavního soudu, a to zejména nález ze dne 12. 7. 1994 (č. 164/1994 Sb.) a nález ze dne 13. 12. 1995 ( č. 29/1996 Sb.). Podle názoru stěžovatelky, zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31. 12. 1991. Pokud tedy soudy a správní orgány při rozhodování aplikovaly po 31. 12. 1991 ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb., docházelo tím k diskriminaci velké skupiny občanů bez trvalého pobytu na území tehdejší Československé republiky a od 1. 1. 1993 České republiky až do 1. 1. 1996, kdy nabyl účinnosti §103 zákona č. 100/1988 Sb.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a vyžádal si vyjádření účastníků řízení a spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 33 Ca 331/99.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve kterém se podrobně vyjádřil k ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., a to z hlediska námitky spočívající v tvrzení, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 1, 3, 4, 14 a 30 Listiny a s ustanovením §6 zákona č. 23/1991 Sb. K tomu dodává, že zákon č. 100/1988 Sb. byl účinný v době od 1. 10. 1988 do 31. 12. 1995. Od 1. 1. 1996 je účinný zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Podle §109 tohoto zákona však ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb. nebylo zrušeno. Namítá-li stěžovatelka, že jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování nerespektovali ani existující judikaturu Ústavního soudu, a to zejména nález ze dne 12. 7. 1994 (č. 164/1994 Sb.) a nález ze dne 13. 12. 1995 (č. 29/1996 Sb.), odvolací soud uvádí, že nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. posoudil Ústavní soud podmínku trvalého pobytu jako neústavní, a to ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb"), kdy dospěl mimo jiné k závěru, že pojem "trvalého pobytu" by neměl mít relevanci v normě, která upravuje soukromoprávní vztahy, jakou je ve zkoumaném případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Obdobně postupoval Ústavní soud v nálezu č. 193/1994 Sb. ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), kdy byl veden zájmem na odstranění nerovnosti mezi osobami, které uplatňují restituční nároky podle různých právních předpisů. Obdobně pak Ústavní soud postupoval v nálezu č. 29/1996 Sb.. V těchto případech se vyslovení neústavnosti trvalého pobytu vztahovalo k zákonům upravujícím soukromoprávní vztahy osob uplatňující restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci nelze při posuzování ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb. vycházet z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, neboť jde o odlišný problém. V tomto směru proto s tvrzením stěžovatelky, že nerespektoval již existující judikaturu Ústavního soudu, Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí. Odvolací soud v odůvodnění stěžovatelkou napadeného rozsudku již uvedl, že je třeba vycházet z výkladu, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy předpokládá vztah k jiným základních právům a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje. Rovnost jako ústavně právní instituce vždy byla a je kategorií nikoliv abstraktní (absolutní), ale toliko relativní, a nelze ji chápat mechanicky. Již Ústavní soud ČSFR uvedl, že "je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně". V posuzované věci však zakotvením ustanovení §103 zákona č. 100/1998 Sb. k libovolnému postupu nedošlo, neboť tímto ustanovením nedošlo k porušení samotné podstaty čl. 30 odst. 1 Listiny, podle něhož občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, neboť za situace, kdy by stěžovatelka (do 31. 12. 1995) měla na území České republiky trvalý pobyt a nezdržovala se v cizině trvale, právo na dávku sociálního zabezpečení ve stáří nebyla ustanovením §103 zákona č. 100/1988 Sb. zpochybněna.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že v předmětném řízení nešlo o přiznání starobního důchodu, o kterém bylo rozhodnuto dne 19. 11. 1997 jiným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze již před zahájením řízení o přeplatku pravomocným a tudíž pro správní orgán a následně přezkumný soud závazným. Stěžovatelka proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu opravný prostředek nepodala, proto nabylo právní moci. Soud prvního stupně se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí, zda bylo při jeho vydání postupováno v souladu s platnými právními předpisy, tj. zda přeplatek stěžovatelce byl v souladu s těmito předpisy správně vyměřen. V tomto odkazuje krajský soud na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Ustanovení §37 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 155/1995 Sb. omezuje starobní důchodce v tom smyslu, že důchodce zásadně nemá v období dvou let po vzniku nároku na starobní důchod nárok na výplatu starobního důchodu, je-li činný v cizině. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatelka od data přiznání starobního důchodu v cizině pracovala, do žádosti o starobní důchod tuto skutečnost neuvedla, proto správní orgán správně reagoval tím, že jí vyměřil přeplatek na starobním důchodu a tento po ní napadeným rozhodnutím požadoval. Soud prvního stupně shledal napadené rozhodnutí správního orgánu věcně správným, proto je také potvrdil. Důvody, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, by však podle názoru Krajského soudu v Brně měly směřovat do rozhodnutí o přiznání starobního důchodu stěžovatelce, a ne do rozhodnutí o vrácení přeplatku. Ve sféře důchodového pojištění je vnitrostátní úprava obsažena v právních předpisech, které jsou součástí řádů jednotlivých států a řeší vztahy s cizinou v těch případech, kdy nejsou uzavřeny mezistátní smlouvy. Vnitrostátní úprava doznala změny až novelou zákona č. 100/1988 Sb. - zákonem č. 110/90 Sb. Do této doby doba zaměstnání v cizině se pro vznik a výši nároku na důchod hodnotila československým státním občanům jen tehdy, pokud se v cizině zdržovali s povolením příslušného státního orgánu. Základní změnou bylo vypuštění diskriminační podmínky povolení k pobytu na území České, resp. Československé republiky. Ke změně došlo až od účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., který již podmínku trvalého pobytu na území České republiky v souvislosti s nárokem na důchodovou dávku neobsahuje. Proto Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, v souladu s platnými právními předpisy platnými v době vydání napadeného rozhodnutí, přiznala stěžovatelce starobní důchod až od 1. 1. 1996. Musela však respektovat ustanovení §37 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 155/1995 Sb., kdy výplata starobního důchodu poživateli nepřísluší po dobu dvou let, kdy je výdělečně činný v cizině. Jak bylo výše uvedeno, pochybení ze strany stěžovatelky zapříčinilo vydání rozhodnutí o přeplatku na starobním důchodu a toto rozhodnutí bylo předmětem přezkumu.
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze ve vyjádření ze dne 18. 3. 2002 rovněž navrhla zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že podle jejího názoru se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky pokud dovozuje, že ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb., které do 31. 12. 1995 neumožňovalo přiznat dávku důchodového zabezpečení občanům bez trvalého pobytu na území České republiky, má diskriminační charakter, neboť jeho účelem je vyloučit konkrétní skupinu občanů z práva přiznaného jim Ústavou a článkem 30 Listiny, tj. vyloučit ji z práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Teritoriální princip, na kterém je tato úprava důchodových nároků fyzických osob založena, není v rozporu s nároky týkajícími se lidských práv a svobod uvedenými v Listině. Obsah ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb. nelze považovat za neodůvodněnou sankci za realizaci jiného základního lidského práva, tj. práva zvolit si místo svého trvalého pobytu v zahraničí - toto právo žádným způsobem tímto omezeno není. Ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb. nebránilo ani svobodě pohybu a pobytu zakotvené v čl. 14 Listiny. Jednalo se toliko o ustanovení, které dopadlo při splnění stanovených podmínek na určitou skupinu občanů, a to těch, kteří neměli na území České republiky trvalý pobyt. Teprve nabytím účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. vznikl stěžovatelce nárok na starobní důchod, a to v souladu s ustanovením §69 tohoto zákona, tj. dnem 1. 1. 1996, nikoli dříve. I na stěžovatelčin případ je tedy následně nezbytné vztáhnout ustanovení §37 odst. 1 písm. a), bod 2 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož výplata starobního důchodu, na který měla nárok podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., nenáleží v období dvou let po vzniku nároku v těch měsících, v nichž poživatel důchodu je výdělečně činný v cizině (a to pouze po část kalendářního měsíce). Stěžovatelka byla prokazatelně v Kanadě výdělečně činná od roku 1989, včetně roku 1996 a 1997.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě provedeného řízení. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou při tom jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, vztahují se spíše k rozhodnutí o přiznání starobního důchodu stěžovatelce k 1. 1. 1996, a tudíž k jinému řízení, a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud se zcela ztotožnil jak se závěry obecných soudů uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, tak i se shora uvedenými vyjádřeními k ústavní stížnosti, ve kterých je podrobně rozvedeno, o jaká ustanovení se soudy opíraly a jaké závěry vyvodily. Ústavní soud pak považuje za nadbytečné tyto závěry opakovat. Tvrzení stěžovatelky, že jí starobní důchod náleží i za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 v plné výši, neboť i když pracovala v cizině po vzniku nároku na starobní důchod, splnila podmínky uvedené zákonem v dostatečném předstihu před 1. 1. 1996, považuje Ústavní soud za zcela vykonstruované a účelové. Toto tvrzení nemá žádnou oporu v příslušných právních normách. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svém postupu porušily své povinnosti. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Za situace, kdy tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem a kdy obecné soudy hodnotily důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům, není možno vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů podáním ústavní stížnosti, jak činí stěžovatelka. Stěžovatelce bylo umožněno, aby využila všech procesních možností, daných jí občanským soudním řádem k tomu, aby hájila svá tvrzená práva. O její věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 Listiny vydaly příslušná rozhodnutí.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na zrušení §103 zákona č. 100/1988 Sb., Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení nebylo v dané věci aplikováno. Citované ustanovení bylo aplikováno v řízení o přiznání starobního důchodu, přičemž stěžovatelka rozhodnutí o přiznání starobního důchodu opravným prostředkem nenapadla. V předmětném řízení soudy posuzovaly důvodnost rozhodnutí o uložení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu, tudíž na danou problematiku se vztahuje zejména ustanovení §37 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého starobní důchod nenáleží v období dvou let po vzniku nároku na starobní důchod v těch kalendářních měsících, v nichž poživatel starobního důchodu je výdělečně činný v cizině, a to i po část měsíce a ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991, dle jehož dikce jestliže byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely.
Ústavnímu soud konstatuje, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a na tato odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Spojený akcesorický návrh na zrušení ustanovení §103 zákona č. 100/1988 Sb. Ústavní soud odmítl, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 12. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu