ECLI:CZ:US:2002:2.US.606.01
sp. zn. II. ÚS 606/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. R. S., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-126, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 944/2001-155, dále proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-127, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 881/2001-151, spojené s návrhem na zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001, a dále spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2001, a na základě výzvy k odstranění vad byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 28. 11. 2001, se stěžovatel dle petitu stížnosti domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-126, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 944/2001-155, dále usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-127, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 881/2001-151. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud rozhodl, že řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001 se zastavuje.
Stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu navrhl, aby tento soud vydal předběžné opatření, na základě kterého by bylo Psychiatrické léčebně Šternberk zastoupené ředitelem prim. MUDr. V. H. uloženo, aby byl S. M. ihned z této léčebny propuštěn.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem výše uvedených soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 6, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z dostupného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením vyšetřovatele ze dne 19. 10. 1978 bylo vzneseno proti S. M. obvinění pro trestný čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace dle ust. §154 odst. 1 písm. a) tr. zák. Bylo nařízeno vyšetření duševního stavu, při kterém bylo zjištěno, že S. M. trpí duševní poruchou, vzhledem k níž nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání, ani nebyl schopen své jednání ovládat. V posudku znalci shledali pobyt S. M. na svobodě relativně nebezpečným a doporučili ochranné psychiatrické léčení ústavní. Na podkladě těchto zjištění bylo trestní stíhání z důvodu ust. §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu zastaveno. Ochranné léčení bylo stěžovateli uloženo usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 1. 1980, č. j. 2 Nt 9/79-26, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1980, č. j. 5 To 185/80-32, a to jako léčení ambulantní.
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 1986, č. j. Nt 88/86-84, bylo S. M. mj. uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní s poukazem na zastavení trestního stíhání pro nepříčetnost. Ochranná léčba byla uvedeným rozhodnutím uložena na základě konstatování znalců v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že S. M. trpí vážnou duševní poruchou, která se u něj rozvíjela již řadu let. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 11. 1986, sp. zn. Nt 88/86, bylo S. M. uloženo ústavní ochranné psychiatrické léčení v Psychiatrické léčebně ve Šternberku. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 1987, sp. zn. Nt 121/87, bylo léčení přeměněno na ochranné psychiatrické léčení ambulantní.
Na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 7. 1989, sp. zn. 2 Nt 9/79, byl stěžovatel z výkonu ochranného psychiatrického léčení ambulantního uloženého mu výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Karviné dne 10. 1. 1980, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 28. 5. 1980, propuštěn s odůvodněním, že v té době coby obviněný vykonával ochranné psychiatrické léčení ambulantní, které mu bylo nařízeno Okresním soudem v Olomouci ve věci sp. zn. Nt 121/87, když bylo přeměněno z ústavního léčení nařízeného Okresním soudem v Šumperku ve věci sp. zn. Nt 88/86. Protože S. M. vykonával v té době ochranné psychiatrické léčení uložené mu již jiným soudem, ochranné léčení uložené mu Okresním soudem v Karviné v roce 1979 tím pozbylo významu, a proto soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu tohoto ambulantního ochranného psychiatrického léčení.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1999, č. j. L 255/99-3, bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu S. M. Usnesením téhož soudu ze dne 30. 7. 1999, č. j. L 255/99-7, bylo rozhodnuto, že k převzetí S. M. do ústavu zdravotnické péče - Psychiatrické léčebny Šternberk - došlo ze zákonných důvodů. Proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1999 podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, usnesením ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 92/2000, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Okresní soud pak pokračoval v řízení o přípustnosti dalšího držení nemocného v ústavu. Rozsudkem ze dne 13. 10. 1999, č. j. L 255/99-26, rozhodl Okresní soud v Olomouci tak, že další držení S. M. v Psychiatrické léčebně Šternberk je přípustné na dobu 4 měsíců ode dne vyhlášení rozsudku. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V průběhu hospitalizace Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 23. 9. 1999, č. j. Nt 88/86-162, nařídil pozorování S. M. ve zdravotnickém ústavu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 2 To 1061/99, zamítl. Po ukončení znaleckého zkoumání byl stěžovatel dne 4. 1. 2000 předán do domácího léčení. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2000, č. j. L 255/99-75, bylo řízení zastaveno. Řízení ovšem není dosud pravomocně skončeno, neboť, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, výše uvedené usnesení okresního soudu o zastavení řízení napadl odvoláním a v této věci podal dále dovolání proti čtyřem rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 1. 2000, č. j. Nt 88/86-224, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 11. 5. 2000, č. j. 2 To 244/2000-274, bylo ochranné psychiatrické léčení ambulantní přeměněno zpět na léčení ústavní.
Na základě příkazu předsedy senátu Okresního soudu v Šumperku JUDr. L. K. ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. Nt 88/86, bylo nařízeno, aby byl S. M. dodán do Psychiatrické léčebny ve Šternberku k výkonu ústavního psychiatrického léčení. Dne 14. 6. 2000 byl stěžovatel zadržen Policií ČR a dodán do Psychiatrické léčebny Šternberk k výkonu ochranného ústavního psychiatrického léčení, které bylo nařízeno přeměnou formy ochranné léčby z předchozí ambulantní na ústavní usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 1. 2000, č. j. Nt 88/86-224, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2000, č. j. 2To 244/2000-274.
Ve věci vedené pod sp. zn. Nt 112/2001 podala Psychiatrická léčebna Šternberk návrh na ukončení ochranného ústavního psychiatrického léčení stěžovatele, který byl Okresnímu soudu v Olomouci doručen dne 27. 2. 2001, s odůvodněním, že další léčení stěžovatele by mělo pouze detenční charakter a není navrhována ani ambulantní léčba. V uvedeném řízení byla vydána obě ústavní stížností napadená rozhodnutí soudu prvního stupně:
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-126, bylo rozhodnuto, že Mgr. H. M., soudkyně Okresního soudu v Olomouci není podle ust. §30 odst. 1 tr. řádu vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci S. M., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001. Stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 944/2001-155, zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-127, byli k vyšetření duševního stavu S. M. podle ust. §105 odst. 1, 2 tr. řádu přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. J. B. a MUDr. J. R. ke zodpovězení položených otázek. Stížnost S. M. proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 881/2001-151, zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2001, č. j. L 255/99-160, byl zamítnut návrh stěžovatele na předběžné opatření, kterým by soud uložil Psychiatrické léčebně Šternberk a jeho řediteli MUDr. H., aby S. M. propustil z léčení. Na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 31. 7. 2001, č. j. 12 Co 510/2001-182, bylo uvedené usnesení okresního soudu zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dle ústavní stížnosti jsou ve věci stěžovatelova osobního stavu v současné době u Okresního soudu v Olomouci souběžně vedena následující řízení:
- pod sp. zn. L 255/99, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotnické péče (tj. v Psychiatrické léčebně Šternberk) podle ust. §191a) an. o. s. ř.,
- pod sp. zn. Nt 112/2001, řízení o ukončení ochranného psychiatrického léčení ve smyslu ust. §72 odst. 5 tr. zák. a §353 tr. řádu,
- dále řízení o stěžovatelově žalobě proti Psychiatrické léčebně Šternberk a jejímu řediteli prim. MUDr. V. H., které je vedeno pod sp. zn. 7 Nc 277/2000 a sp. zn. 7 Nc 336/2000.
V ústavní stížnosti (která mimo jiné obsahuje nepřesné a neúplné údaje) stěžovatel uvádí, že zdravotnické zařízení - Psychiatrickou léčebnu Šternberk - ihned odmítl, nikdy neudělil souhlas ke svému pobytu v ní, kde je od 14. 6. 2000 dosud držen proti své vůli a je tak nezákonně zbaven osobní svobody. Ředitel psychiatrické léčebny neohlásil stěžovatelovo zadržení a převzetí do péče bez stěžovatelova souhlasu. Podle stěžovatele bylo rovněž porušeno jeho právo vybrat si svobodně zdravotnické zařízení. Taktéž vydání trestního příkazu je ve věcech rozhodování o ochranném opatření podle stěžovatele vyloučeno dle ust. §314e odst. 4 písm. c) tr. řádu.
Stěžovatel dále uvádí, že dne 31. 5. 2000 podal u Okresního soudu v Šumperku k č. j. 88/86-224 návrh ve smyslu ust. §352 tr. řádu na upuštění od výkonu ochranného léčení (stejný návrh byl podán předsedovi tohoto soudu již dříve), který nebyl do dnešního dne projednán.
Dle stěžovatele ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001, týkající se návrhu Psychiatrické léčebny Šternberk na ukončení ochranného ústavního psychiatrického léčení stěžovatele, který byl soudu doručen dne 27. 2. 2001, není stěžovatel v postavení obviněného ani obžalovaného a nevede se proti jeho osobě trestní řízení, ale rozhoduje se o jeho osobním stavu. Stěžovatel se tudíž domnívá, že i ustanovení znalců k vypracování znaleckého posudku dle trestních předpisů je nepřípustné. Proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001 č. j. Nt 112/2001-127, o ustanovení znalců podal stěžovatel dne 10. 8. 2001 stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci mj. s odůvodněním, že ve věci měl jednat senát, neboť v původním řízení rozhodoval rovněž senát. Odvolací soud však stěžovatelovu stížnost zamítl.
Stěžovatel dále uvádí, že dne 20. 7. 2001 podal k Okresnímu soudu v Olomouci žádost o vyloučení soudkyně Mgr. H. M. z projednávání věci vedené pod sp. zn. Nt 112/2001, s odůvodněním, že v téže věci stěžovatelova ochranného léčení již jednala dříve pod sp. zn. Nt 225/98 a sp. zn. 125/2000, a nemůže proto nestranně rozhodovat. Proti rozhodnutí výše uvedeného soudu ze dne 2. 8. 2001, kterým bylo rozhodnuto, že Mgr. H. M., soudkyně Okresního soudu v Olomouci není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci S. M., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001, podal stěžovatel stížnost, ve které navíc namítl i podjatost všech soudců Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Stížnost byla usnesením krajského soudu ze dne 7. 9. 2001 zamítnuta. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, že námitky podjatosti musejí být vznášeny proti konkrétním soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování věci podíleli, nikoliv proti neurčitým osobám.
Také ke své žalobě proti Psychiatrické léčebně Šternberk a jejímu řediteli ze dne 28. 7. 2000 podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření týkajícího se stěžovatelova okamžitého propuštění z tohoto zdravotnického zařízení, o tomto návrhu stěžovatele však nebylo, jak uvádí stěžovatel, dosud rozhodnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 112/2001 u Okresního soudu v Olomouci opakovaně poukazoval na skutečnost, že oba trestné činy, pro které bylo předtím trestní stíhání vedené proti jeho osobě bývalou Okresní prokuraturou v Šumperku pod sp. zn. Vp 8/86 zastaveno pro stěžovatelovu nepříčetnost, byly amnestovány rozhodnutím prezidenta o amnestii ze dne 27. 10. 1987 a ze dne 8. 12. 1989 a k dnešnímu dni je jejich trestnost navíc promlčena. Stěžovatel dovozuje, že pokud bylo původní ochranné léčení stěžovatele nařízené usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 1. 1980 zrušeno, pak neexistuje zákonný podklad odůvodňující stěžovatelovo násilné zadržení a dodání dne 14. 6. 2000 do Psychiatrické léčebny Šternberk ani jeho držení proti jeho vůli k výkonu ochranného psychiatrického léčení.
K právní věci stěžovatele vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. L 255/99, stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že, přestože byl z Psychiatrické léčebny dne 4. 1. 2000 propuštěn, není toto řízení dosud pravomocně zastaveno, neboť dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o stěžovatelově odvolání ze dne 24. 3. 2000 proti usnesení tohoto soudu ze dne 22. 3. 2000, č. j. L 255/99-75. K průtahům v tomto řízení dochází, jak stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, dále i tím, že ve věci podal dne 22. 3. 2000 ještě také dovolání proti čtyřem rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. V řízení vedeném pod sp. zn. L 255/99 podal stěžovatel již druhý návrh na vydání předběžného opatření týkajícího se nařízení jeho okamžitého propuštění z Psychiatrické léčebny Šternberk, o kterém nebylo rozhodnuto, a byl připojen bez věcného vyřízení k věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Psychiatrické léčebny Šternberk k položeným otázkám, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 12. 11. 2001.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
K té části ústavní stížnosti, ve které se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-126, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 944/2001-155, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že Mgr. H. M., soudkyně Okresního soudu v Olomouci není podle ust. §30 odst. 1 tr. řádu vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci S. M., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001, Ústavní soud uvádí následující: Okresní soud v Olomouci podrobně přezkoumal projednávanou věc, dostatečně se vypořádal se všemi námitkami S. M. a neshledal důvody pro vyloučení soudkyně Mgr. H. M. podle ust. §30 odst. 1 tr. řádu. Proto také odvolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. Oba soudy se shodly na tom, že ve smyslu ust. §30 odst. 1 tr. řádu nebyly zjištěny takové okolnosti, na základě kterých lze mít pochybnosti, že Mgr. H. M. pro poměr k projednávané věci S. M. nebo k jeho osobě nemůže nestranně rozhodnout, přičemž důvodem podjatosti nemůže být ani namítaný nesprávný procesní postup v dané věci. Ústavní soud se uvedeným názorem ztotožňuje. Rovněž se Ústavní soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že námitky podjatosti lze vznášet jen proti konkrétním osobám, nikoli proti všem soudcům soudu. Protože stěžovatel neuvedl obecnému soudu jiné skutečnosti a důkazy, o které by opřel své tvrzení o podjatosti soudkyně, Ústavní soud shledal v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí v této věci.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-127, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 881/2001-151, kterými bylo rozhodnuto o přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k vyšetření duševního stavu S. M. podle ust. §105 odst. 1, 2 tr. řádu, byl Ústavním soudem, s ohledem na výše uvedené, shledán jako nepřípustný. Stěžovatel doposud neprošel v řízení všemi stadii a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní soud je povolán k tomu, aby přezkoumal ústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení jen v případě ukončení věci pravomocným rozhodnutím, které je zásahem do základních práv nebo svobod stěžovatele, který přitom musí vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj nepřípustný návrh usnesením odmítne. Podle ust. §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle ust. §75 odst. 1 cit. zák. (tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje), jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V projednávané věci však nejde o tento případ, neboť v okamžiku podání ústavní stížnosti již bylo o stížnosti stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí o přibrání znalců krajským soudem pravomocně rozhodnuto.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zastavení řízení, vedeného u Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. Nt 112/2001, Ústavní soud je nucen konstatovat, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a jejich rozhodovací činnost nahrazovat vlastními rozhodnutími. Takové právo Ústavnímu soudu zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepropůjčuje. Ústavní soud je pouze oprávněn vyhovět návrhu a napadené rozhodnutí zrušit nebo návrh zamítnout (jedná se tedy o orgán kasačního nikoli apelačního typu), případně orgánu veřejné moci zakázat, aby v porušování základního práva nebo svobody pokračoval. Pokud se navrhovatel domáhá vydání jiného než zrušujícího (kasačního) rozhodnutí ve věci, je Ústavní soud nucen takový návrh odmítnout, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný.
Návrh na vydání předběžného opatření nelze podat samostatně, ale je možné ho podat pouze společně s ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, např. proti zásahu spočívajícímu v nečinnosti obecných soudů v projednávané věci. Ústavní soud není oprávněn orgánu veřejné moci nařizovat aktivní, pozitivní jednání, nýbrž mu pouze zakázat, aby v předmětném zásahu nadále pokračoval, resp. nařídit, aby v něm nepokračoval. Obsahem předběžného opatření je tedy uložení povinnosti orgánu veřejné moci, aby v zásahu "nepokračoval". Návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti pouze akcesorický charakter a sdílí osud ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-126, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 944/2001-155, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2001, č. j. Nt 112/2001-127, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, č. j. 2To 881/2001-151, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., jako návrh nepřípustný, návrh na zastavení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 112/2001, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) cit. zák., jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Na základě výše uvedeného byl Ústavní soud nucen rovněž návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 15. ledna 2002