ECLI:CZ:US:2002:2.US.609.01
sp. zn. II. ÚS 609/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., právně zastoupené Mgr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1218/2001-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1218/2001-211, neboť napadeným usnesením bylo podle stěžovatelky porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením ze dne 7. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1218/2001-211, Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 25 Co 353/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 512/93, jako dovolání podané opožděně. Své rozhodnutí Nejvyšší soud ČR odůvodnil tím, že při posuzování předmětného dovolání vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zák. č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, bylo tedy nutno přihlížet v souladu s cit. bodem 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., k ust. §236 - §243d o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. V ust. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., bylo stanoveno, že účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v ust. §240 odst. 2 téhož právního předpisu (v již cit. znění) bylo zároveň stanoveno, že zmeškání lhůty uvedené v §240 odst. 1 nelze prominout. Protože rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 17. 4. 2001 (právnímu zástupci žalovaných již 13. 4. 2001), a dovolání stěžovatelky bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku dne 12. 6. 2001, musel dovolací soud posoudit dovolání stěžovatelky jako dovolání podané opožděně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil bod 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. Výjimka ze základního pravidla uvedená v tomto bodě se podle stěžovatelky vztahuje pouze na postup dovolacího soudu v řízení o dovolání, konkrétně na projednání dovolání a na rozhodnutí o dovolání. Výjimka se nevztahuje na dovolací řízení jako celek a zejména se netýká postupu účastníků v soudním řízení.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci jednoduchého práva (§28 a násl. zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů - s účinností od 1. 4. 2002 ust. §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ústavní soud ovšem připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci jednoduchého práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Interpretace jednoduchého práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98).
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení nesprávně interpretoval a aplikoval část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.
V ust. dvanácté části, hlavě I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Dle důvodové zprávy k zák. č. 30/2000 Sb., k části dvanácté, hlavě I., bodu 17, v případech, v nichž je povahou provedených změn vyloučeno, aby se při projednávání a rozhodování věcí vycházelo z nové právní úpravy, se proto potřebné úkony provedou nebo řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů.
V komentáři k přechodným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb., konkrétně k bodu 17, je uvedeno následující: Zejména nová úprava přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a dalších otázek dovolacího řízení, která navazuje také na novou úpravu odvolacího řízení, vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů (Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck 2001).
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Dovolací soud provedl správnou interpretaci a následnou aplikaci bodu 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, o. s. ř. ve znění před novelizací provedenou zák. č 30/2000 Sb. (původní ustanovení o. s. ř. se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě v ústavní stížnosti namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 23. července 2002