ECLI:CZ:US:2002:2.US.612.2000
sp. zn. II. ÚS 612/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Města K., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 7. 2000, čj. 28 Cdo 1409/2000-140, Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 1999, čj. 22 Co 482/98-118 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 1. 1998, čj. 4 C 778/91-94, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a V. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 4 C 778/91, z něhož zjistil následující:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 1. 1998, čj. 4 C 778/91-94, byla stěžovateli uložena povinnost vydat V. P., vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyně, právní nástupce původní žalobkyně E.D., která v průběhu řízení dne 26. 2. 1994 zemřela), nemovitosti, a to dům č.p. 133 se stavební parcelou č. kat. 115 a pozemkovou parcelou č. kat. 928/2 (zahrada), nyní zapsané na LV č. 1 pro obec a k.ú. K. u Katastrálního úřadu v Kolíně. Soud dospěl k závěru, že E. D., která uplatnila svůj restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), byla oprávněnou osobou dle §3 odst. 1 tohoto zákona. E. D. byla původní vlastnicí předmětných nemovitostí do doby, než byly konfiskovány a přešly do vlastnictví československého státu. Správní akty, jimiž bylo rozhodnuto o splnění podmínek pro konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb"), a to výměr Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 11. 5. 1948, čj. 11071, potvrzený rozhodnutím Krajského národního výboru v Praze ze dne 15. 3. 1949, čj. VIII-562-9.3.-1949, byly vydány až po 28. 2. 1948, tedy již v době spadající do tzv. rozhodného období podle restitučních zákonů. Po provedení důkazů (výslechem navrhovatelky a svědků a listinnými důkazy) soud dospěl k závěru, že předpoklady pro konfiskaci majetku E. D. stanovené dekretem č. 108/1945 Sb. nebyly splněny. Stát tedy převzal věc bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích) postupem, jenž porušil obecně uznávaná lidská práva a svobody a jenž byl důsledkem politické perzekuce rodiny E. D. /§2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích/. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. 10. 1999, čj. 22 Co 482/98-118, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a připustil proti rozsudku odvolacího soudu dovolání za účelem posouzení, zda jsou obecné soudy oprávněny posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v případě konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., když správní orgán rozhodoval po 25. 2. 1948. Odvolací soud dospěl po provedeném dokazování ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, totiž, že konfiskaci majetku E. D. provedenou na základě správních rozhodnutí vydaných po 25. 2. 1948 je nutno považovat již za důsledek politické perzekuce rodiny, jež patřila k vrstvě živnostníků a drobných podnikatelů.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v plném rozsahu dovolání, přičemž jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§241 odst. 3 písm c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř."/ a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř./, přičemž tomuto dovolacímu důvodu podřadil i otázku, zda jsou obecné soudy k přezkumu správních rozhodnutí za dané situace vůbec oprávněny.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 14. 7. 2000, čj. 28 Cdo 1409/2000-140, zamítl dovolání stěžovatele, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval za věcně správný. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve konstatoval, že přípustnost dovolání v této věci byla dána již přímo z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a důsledky vyplývající z tohoto ustanovení již nemohlo změnit poněkud nadbytečné vyslovení přípustnosti dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) uvedl, že oba obecné soudy soustředily svou pozornost na prokázání tvrzení, podle nichž k odnětí vlastnického práva E. D. došlo v důsledku bezdůvodné a nezákonné aplikace dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž na základě dostupných důkazních prostředků učinily dostatečně srozumitelná zjištění, která ve svých rozhodnutích náležitě vyložily. Ohledně osoby původní vlastnice nemovitostí nebyly dány podmínky pro konfiskaci jejího majetku podle uvedeného dekretu, a rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci jsou tedy výrazem její politické perzekuce. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem /§241 odst. 3 písm. d)/ Nejvyšší soud ČR uvedl, že k převzetí věci státem sice došlo na základě rozhodnutí příslušných správních orgánů deklarujících splnění podmínek konfiskace nemovitostí původní majitelky podle dekretu č. 108/1945 Sb., nicméně tato rozhodnutí byla výrazem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a její politické perzekuce podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a právo na spravedlivé řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvádí, že v řízení před obecnými soudy bylo najisto postavené, že původní žalobkyně a její manžel byli trestním nálezem Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 12. 6. 1946 uznáni vinnými proviněním proti národní cti podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. Rovněž tak výměrem Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 11. 5. 1948 bylo zjištěno, že podmínky pro konfiskaci podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. jsou splněny. Domnívá se, že obecné soudy nepostupovaly správně, když s odstupem více než 50 let přezkoumávaly správní rozhodnutí učiněná podle tehdejších předpisů, ačkoli důkazy, které byly tehdy provedeny, nebylo již možné opětovně provést a nové důkazy po uplynutí tolika let by ani nemohly zvrátit tehdejší rozhodnutí. Je mu známo, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, nevyloučil možnost soudního přezkumu splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., jestliže správní orgán rozhodl až po 25. 2. 1948. Stěžovatel se nicméně domnívá, že tento nález není možné interpretovat tak, že obecné soudy mají obecně, a tedy i v posuzovaném případě, možnost takového přezkumu. Jakékoli důkazní prostředky, beztak příliš obecné a vztahující se k jinému období, které byly obecným soudům předloženy k prokázání nároku vedlejší účastnice, považuje z tohoto důvodu za právně irelevantní. Zdůrazňuje dále, že trestní nález Okresního národního výboru v Kolíně byl vydán v době, kdy komunistický režim ještě nijak neovlivňoval jeho rozhodování, a obsah tohoto trestního spisu ani nikdo z účastníků nezpochybňoval. Namítá rovněž, že Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozhodnutí nezabýval hodnocením dovolacího důvodu tak, jak byl vymezen v rozsudku odvolacího soudu. Upozorňuje na pochybení odvolacího soudu, když v napadeném rozhodnutí uvedl, že k odnětí vlastnického práva původním majitelům došlo bez právního důvodu, jakkoli se dále uvádí, že to byl důsledek politické perzekuce rodiny E. D. /§2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích/.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Okresní soud v Kolíně, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastnici řízení, V. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvádí, že ze spisového materiálu je patrno, že stěžovateli nebyla nikterak upřena práva účastníka. V mezích daných tvrzeními žaloby a námitkami žalovaného provedly soudy obou stupňů příslušná zjištění a výsledky z nich vyplývající přiléhavě zhodnotily, přičemž jim však nelze při hodnocení shromážděných důkazů upřít právo volné úvahy. Pro úplnost dodává, že vzhledem k procesní situaci v této věci byly dány podmínky pro připuštění dovolání z obecného důvodu uvedeného v ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. Ze systematického řazení ustanovení o přípustnosti dovolání tak bylo nutno přednostně aplikovat právě zmíněné ustanovení, což, mimochodem, bylo pro pozici stěžovatele (dovolatele) výhodnější s ohledem na možnost uplatnit jak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tak dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. S tím ovšem logicky souvisí důsledek vázanosti dovolacího soudu rozsahem a důvody uplatněného dovolání, takže formulací otázky zásadního právního významu, kterou zvolil odvolací soud, nebyl dovolací soud vázán. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR podle jeho názoru nedošlo k dotčení v ústavní stížnosti zmíněných práv stěžovatele.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje zcela na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření uvádí, že při vydávání napadeného rozhodnutí byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který původní rozhodnutí okresního soudu ze dne 2. 10. 1996, čj. 4C 778/91-67, zrušil. Uvádí dále, že připuštění přezkumu předpokladů pro vydání správního rozhodnutí považuje za obcházení zásady nemožnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí.
Vedlejší účastnice, V. P., byla Ústavním soudem vyzvána, a to přípisem doručeným jí oproti podpisu dne 15. 2. 2001, aby se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě vyjádřila. Ústavní soud ji přitom upozornil, že podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby, jako účastníci a vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, zastoupeny advokátem. Vzhledem k tomu, že vyjádření, které Ústavnímu soudu ve lhůtě zaslala, sepsala bez požadovaného právního zastoupení, nemohl k němu Ústavní soud v řízení přihlédnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy porušily napadenými rozsudky jeho právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 Listiny. Ústavní soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 115/94) ovšem konstatuje, že uvedené ustanovení Listiny chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Nelze se tedy ústavní ochrany majetku dovolávat tam, kde má být teprve rozhodnutím soudu otázka jeho vlastnictví postavena najisto. Stěžovatelově námitce, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 Listiny, proto nelze přisvědčit.
Ústavní soud se dále zaměřil na otázku, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě neučinil.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy obecně nejsou oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí vydaná před padesáti lety podle tehdejších právních předpisů a ve světle nových důkazů nově hodnotit důkazy, které ve své době vedly k jejich vydání. Obecné soudy podle něj tedy nepostupovaly správně, když nevzaly za najisto postavené skutečnosti, že původní žalobkyně E. D. a její manžel byli trestním nálezem Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 12. 6. 1946 uznáni vinnými proviněním proti národní cti podle §1 odst. 1 dekretu č. 138/1945 Sb. a výměrem Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 11. 5. 1948 bylo zjištěno, že v jejich případě jsou splněny podmínky pro konfiskaci jejich majetku podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb.
Této námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Ústavní soud, aniž by zpochybňoval, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§1 odst. 1) již dnem 30. 10. 1945, takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoli až následná správní rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99), podpořil ve svých nálezech tendenci obecných soudů považovat restituční předpisy za speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími. Platí to i o oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučních důvodů dle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a zda tedy nedošlo v období nesvobody při konkrétní aplikaci ke zneužití zmíněného dekretu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/97, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 23/97). Ačkoli obecné soudy ani správní orgány nejsou jinak oprávněny k přímým zásahům do pravomocných rozhodnutí z minulého období, ve věcech restitučních, Ústavní soud vyslovil názor, že pokud byly správní akty vydány v tzv. rozhodném období podle restitučních zákonů, jsou příslušné orgány, v posuzovaném případě obecné soudy, výjimečně oprávněny posoudit jejich dopad z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 225/96, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 437/01). Tento závěr vyplývá ze specifického kontextu restitučního zákonodárství, které má zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského znaku (vlastnictví výrobních prostředků) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). E. D. a její manžel provozovali koloniální obchod a výrobu mazadel a konzervačních preparátů. Patřili tedy k vrstvě živnostníků a drobných podnikatelů, a nesporně tedy byli po roce 1948 institucionálnímu nátlaku nedemokratického státu vystaveni.
Obecné soudy v dané věci tedy postupovaly v souladu s názorem Ústavního soudu, když prováděly v rámci řízení dokazování směřující ke zjištění, zda lze konfiskaci majetku E. D. provedenou na základě správních rozhodnutí vydaných po 25. 2. 1948 považovat již za důsledek politické perzekuce rodiny. Provedly řadů důkazů, zejména výslechem původní navrhovatelky, slyšením řady svědků, obsahem listinných důkazů (nikoli tedy pouze na základě pouhých dvou důkazů, jak uvádí stěžovatel), přičemž vzaly v úvahu i skutečnost, že rozhodnutí o odvolání proti trestnímu nálezu Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 12. 6. 1946 bylo vyřízeno až v červnu roku 1948, tedy téměř za dva roky po vydání prvostupňového rozhodnutí, přičemž v řízení nebyl vyslechnut žádný ze svědků, které E. D. a její manžel navrhovali. Stejně tak, v případě rozhodnutí o konfiskaci jejich majetku výměrem Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 11. 5. 1948, čj. 11071, k jehož potvrzení došlo až téměř po roce rozhodnutím Krajského národního výboru v Praze ze dne 15. 3. 1949, čj. VIII-562-9.3.-1949, nebyli slyšeni navržení svědci. V Kronice Města K. není o jejich chování ve vztahu k příslušníkům Německé říše za války, kterým by se dopustili provinění proti národní cti, zmínka. Ústavní soud nespatřuje v závěru obecných soudů, že v případě konfiskace majetku E. D. došlo rozhodnutími příslušných správních orgánů ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., extrémní nesoulad s provedenými skutkovými zjištěními. Pro jeho aplikaci neexistovaly nutné právní předpoklady. Přechod věci na stát na základě těchto rozhodnutí je tedy nutno považovat za důsledek politické perzekuce původní majitelky, který byl proveden postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, a spadá tak pod ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích /ve spojení s ustanovením §2 odst. 2 písm. c) cit. zákona/.
Stěžovatel dále uvádí, že podle trestního nálezu vydaného Okresním národním výborem v Kolíně, který byl vydán dne 12. 6. 1946, tedy v době, která nespadá do tzv. rozhodného období, byla E. D. za své chování ve vztahu k příslušníkům Německé říše v době války potrestána a její majetek byl na základě tohoto rozhodnutí zkonfiskován. Vzhledem k tomu považuje proto provádění dalších důkazních prostředků za právně irelevantní. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel tvrdí, že i za dnešní situace je možné svědecky prokázat správnost závěru zmíněného trestního nálezu. Z napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že proti uvedenému trestnímu nálezu E. D. s manželem podali odvolání, o němž Odvolací komise Zemského národního výboru v Praze rozhodla až 8. 6. 1948 tak, že ho jako bezdůvodné zamítla a trestní nález Okresního národního výboru v Kolíně potvrdila. Odvolací řízení tedy proběhlo až v rozhodném období ve smyslu restitučních zákonů. Stěžovatel mohl v rámci řízení před obecnými soudy konkrétní důkazní prostředky, které zmiňuje v ústavní stížnosti, navrhnout. Ústavní soud ovšem zjistil ze spisového materiálu, že v rámci řízení před obecnými soudy, a ostatně ani v odůvodnění své ústavní stížnosti, žádné konkrétní důkazní prostředky k prokázání tohoto tvrzení nenavrhoval. Skutečnost, že své důkazní břemeno v této věci neunesl, nelze ospravedlnit již zmíněnou námitkou, že podle jeho názoru nejsou obecné soudy oprávněny přezkoumávat dřívější pravomocná správní rozhodnutí. Navíc sám stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995, který oprávnění soudů přezkoumávat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v případě konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., v situaci, kdy správní orgán rozhodl po 25. 2. 1948, nevyloučil.
Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud se ve svém rozsudku nezabývá hodnocením dovolacího důvodu, který byl připuštěn rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 1999, čj. 22 Co 482/9898-118. Tuto námitku stěžovatele nelze považovat za případnou, neboť - jak dovolací soud v napadeném rozsudku konstatoval - přípustnost dovolání vyplývala již ze samotného ustanovení §238 odst. 1 písm. b). To bylo nutné uplatnit přednostně. Tato skutečnost otevřela dovolateli možnost uplatnit jak dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tak dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d), z čehož však vyplývá důsledek z hlediska vázanosti dovolacího soudu rozsahem a důvody uplatněného dovolání. Formulací otázky zásadního právního významu, kterou zvolil odvolací soud, tak dovolací soud nebyl vázán. Nicméně, tuto otázku dovolací soud řešil v rámci posouzení dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 1 písm. d) o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu, které se přezkumem přechodu věci na stát na základě uvedených správních rozhodnutí zabývalo, označil za věcně správné a ztotožnil se s jeho právním hodnocením aplikovatelnosti restitučních předpisů.
Námitku stěžovatele, že obecné soudy pochybily, uvedly-li, že k odnětí vlastnického práva původní majitelce došlo "bez právního důvodu", rovněž nelze považovat za případné. Zabýval se jí totiž již dovolací soud v napadeném rozsudku, v němž uvedl, že citovanou formulaci nelze považovat za zcela přiléhavou, když ve skutečnosti nebyly v posuzovaném případě dány podmínky pro vyslovení konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. Vzdor této formulaci však odvolací soud dospěl ke správnému závěru, podle něhož k odnětí věci E. D. došlo za podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, což odůvodnilo potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (kterým bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno).
Ústavní soud tak po přezkoumání řízení před obecnými soudy z hlediska stěžovatelova Listinou zaručeného práva na spravedlivý proces konstatuje, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat jeho porušení. Právní závěry soudu jsou, jak již bylo uvedeno, výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu