ECLI:CZ:US:2002:2.US.616.01
sp. zn. II. ÚS 616/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. R. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 3 To 62/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 T 10/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. 10. 2001 domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Podle názoru stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo uvedené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Konkrétně pak stěžovatel namítal, že se jednak neztotožňuje s názorem, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, a to, že bankovní příkaz k úhradě je bezhotovostní platební prostředek požívající ochrany podle §143 trestního zákona, a dále namítal, že v odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů nebyl respektován závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem v rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 502/2000, ve vztahu k použitelnosti údajů o telekomunikačním provozu získaných bez souhlasu soudce.
Z listinných důkazů předložených stěžovatelem vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 T 10/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona za použití §143 trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že společně s P. M. a J. H. v době od počátku měsíce srpna 1999 do 28. 12. 1999 v úmyslu získat majetkový prospěch, po předchozí dohodě a rozdělení úkolů společně s dosud nezjištěnou další osobou, vystavili v deseti případech padělané příkazy k úhradě (specifikované ve výroku rozsudku) v celkové výši 3,232.131,- Kč, jež předložili k realizaci K., a. s., ke škodě firem, uvedených ve výroku rozsudku, poté, co P. M. získal informace o aktuálním finančním stavu na účtech poškozených firem, včetně podpisových vzorů k jednotlivým účtům, od pracovníků K., a. s., a J. H. zajistil vhodné účty fyzických osob u různých poboček K., a. s., na které byly či měly být příslušné částky převedeny, o čemž byl stěžovatel informován za účelem dalšího využití takto získaných finančních prostředků dle předchozích dohod. Podle §140 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak stěžovatel, tak i státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele pak podle §256 trestního řádu odvolací soud zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
K námitce stěžovatele, že bankovní příkaz k úhradě je bezhotovostní platební prostředek požívající ochranu podle §140 trestního zákona s odkazem na §143 trestního zákona, Ústavní soud konstatuje, že bezhotovostní platební styk, shodně jako hotovostní platební styk, není v České republice komplexně upraven. Částečně platební styk upravují ustanovení §708 - 715 obchodního zákoníku (smlouva o běžném účtu). Teprve dne 1. 1. 2003 nabude účinnosti (s výjimkou několika ustanovení, která nabudou účinnosti až po vstupu České republiky do Evropské unie) zákon č. 124/2002 Sb., o platebních systémech. Při přezkoumání předmětné trestní věci je však třeba vycházet ze stávající právní úpravy, která je shodná s úpravou v době spáchání trestných činů, kterými byl stěžovatel uznán vinným. Ustanovením §38 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, byla Česká národní banka zmocněna stanovit způsob provádění platebního styku mezi bankami a zúčtování na účtech bank a dále způsob používání platebních prostředků bankami v platebním styku. Na základě tohoto oprávnění Česká národní banka vydala dne 7. 6. 1994 "Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech". (Úřední sdělení č. 31/1994 uveřejněné v č. 22/1994 Věstníku České národní banky - nyní ve znění úředních sdělení č. 18/1997 a 12/2000). Tento dokument tvoří oborový standard v českém bankovnictví, dle kterého v zásadě banky postupují a mnohdy jeho text plně nebo částečně převezmou do obchodních podmínek vlastních, případně se na něj odvolají v textu smluv uzavíraných s klienty jako na všeobecné podmínky ve smyslu §273 odst. 1 obchodního zákoníku. Předmětem úpravy ve "Všeobecných obchodních podmínkách bank" jsou i náležitosti příkazu k zúčtování, přičemž ustanovení čl. 6 písm. a) těchto podmínek jednoznačně uvádí jednorázový nebo trvalý příkaz k zúčtování jako jeden z platebních prostředků, jehož prostřednictvím klient banky provádí bezhotovostní platby. Byť se nejedná o všeobecně závaznou úpravu, jsou citované obchodní podmínky bank respektovány jako standard všemi českými bankami. Za situace, kdy neexistuje obecně závazný předpis, který by povahu příkazu k zúčtování stanovil, lze z těchto podmínek při posuzování povahy příkazu vycházet. Tvrzení, že příkaz k zúčtování není platebním prostředkem k bezhotovostnímu platebnímu styku, je pak v rozporu nejen s obchodními podmínkami bank, ale i se skutečnou povahou a účelem, ke kterému tento příkaz slouží. Na základě oprávněnou osobou řádně vyhotoveného příkazu k zúčtování je uskutečněn bezhotovostní převod platby mezi účty u bank, zcela shodně jako na základě šeku k zúčtování či bankovní platební karty, což jsou nesporně další platební prostředky bezhotovostního platebního styku. Pro úplnost nutno konstatovat, že příkaz k zúčtování není uveden mezi platebními prostředky specifikovanými v ustanovení §1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Ani z této skutečnosti však nelze dovodit, že příkaz k zúčtování není bezhotovostním platebním prostředkem. V citovaném ustanovení zákona o bankách jsou jednak uvedeny pouze příklady platebních prostředků (např. platební karty, cestovní šeky), ale především je při výkladu tohoto ustanovení podstatné to, že se jedná o ustanovení upravující oprávnění banky vydávat platební prostředky, takže uvedení příkazu k zúčtování mezi těmito platebními prostředky nepřichází v úvahu, neboť banka sama příkazy k zúčtování nevydává, klient tyto vyhotovuje na předepsaných tiskopisech. Česká národní banka pouze v obchodních podmínkách stanovila náležitosti příkazu k zúčtování, který je předáván klientem bance k realizaci. Vzhledem ke shora uvedenému se nelze ztotožnit s názorem, že i když novelou č. 253/1997 Sb. došlo k rozšíření okruhu chráněných platebních a obdobných prostředků, nebylo záměrem zákonodárce rozšiřovat tuto ochranu též na prostředky, které nemají jistou kvalifikovanou podobu. Tak by se totiž zvýšená ochrana ve smyslu §143 trestního zákona vztahovala pouze na ty platební prostředky, jež se vyznačují ochrannými prvky znesnadňujícími padělání a záměnu a jejichž vydávání vyžaduje určitou kontrolovanou proceduru zhotovení. Byť tento právní názor vychází ze závěru, že pokud se zvýšená ochrana poskytovaná ustanovením §143 trestního zákona odvíjí od zájmů chráněných ustanoveními §140 až §142 trestního zákona, musí jít o instrumenty, které plní obdobné funkce jako peníze (takže tuto ochranu by bylo možno poskytovat jen akciím, dluhopisům, podílovým listům, šekům, nikoliv však např. směnkám a předmětným příkazům k zúčtování, které lze bez větších technických obtíží kopírovat, neboť se jedná o formuláře, jejichž podoba není prostředkem garance jejich pravosti). Tento právní názor zcela zjevně odporuje výslovnému znění ustanovení §143 trestního zákona, jehož smyslem je právě poskytnutí zpřísněné ochrany i těm bezhotovostním platebním prostředkům, které se nevyznačují specifickými kvalifikovanými znaky. Výklad, že příkaz k zúčtování není bezhotovostním platebním prostředkem chráněným ve smyslu §143 trestního zákona, by znamenal nedůvodné zúžení rozsahu této ochrany i nad rámec původního záměru vládního návrhu zákona a současně nerespektování smyslu změny provedené při projednání novely trestního zákona v Poslanecké sněmovně. Novela ustanovení §143 trestního zákona by v podstatě postrádala smysl. Je tedy zřejmé, že po novele č. 253/1997 Sb. nelze žádný bezhotovostní platební prostředek, tudíž ani příkaz k zúčtování, vyloučit z ochrany poskytované ve smyslu ustanovení §143 trestního zákona. Je-li příkaz k úhradě nebo příkaz k inkasu padělán nebo pozměněn tak, že obsahuje zdánlivě správné údaje, které jsou nutné a způsobilé k uskutečnění bezhotovostního platebního styku, v jednání pachatele, který takto vyhotoví příkaz k zúčtování v úmyslu uskutečnit neoprávněně jeho prostřednictvím platební styk nebo takový příkaz k provedení platebního styku předloží bance, lze spatřovat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona za použití §143 trestního zákona. Na tomto závěru pak nic nezměnila ani další novela ustanovení §143 trestního zákona, provedená zákonem č. 134/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002, a která rozšířila dosah ochrany poskytované tímto ustanovením i na měnu Evropské unie.
Pokud se týká další námitky stěžovatele, a to, že obecné soudy nerespektovaly právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu, sp. zn. II. ÚS 502/2000, tuto námitku nelze akceptovat, vůči napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který byl vyhlášen dne 1. 12. 2000, přičemž citovaný nález Ústavního soudu byl vydán dne 22. 1. 2001. Krajskému soudu v Ostravě proto v době rozhodování v trestní věci nemohl být znám právní názor Ústavního soudu týkající se charakteru údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství, anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, ve vztahu k dodržování základního práva upraveného v čl. 13 Listiny. Do vydání citovaného nálezu Ústavního soudu bylo v praxi v trestním řízení vycházeno z názoru, že informace uvedené v ustanovení §86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, jimiž jsou zejména údaje o veškeré komunikaci kteréhokoli uživatele (v uplynulých dvou měsících) v rozsahu volané a volající číslo, použitá služba, datum, čas, doba trvání komunikace a místo připojení, a jež jsou informacemi o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství jako data související s poskytováním telekomunikační služby, zejména údaje o účastnících telekomunikačního spojení, a nebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, lze pro účely trestního řízení (§12 odst. 10 trestního řádu) vyžadovat postupem podle §8 odst. 1 trestního řádu s odkazem na ustanovení §86 odst. 1 zákona o telekomunikacích, tj. bez souhlasu soudce. Bylo vycházeno z názoru, že při získávání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu nelze postupovat podle ustanovení §88 trestního řádu, které upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu, neboť takovýto postup je prostředek k získání obsahu takto dopravovaných zpráv, nikoliv k získání údajů o uživatelích telekomunikačních služeb ve smyslu §86 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Byť i v odůvodnění rozsudku krajského soudu v Ostravě jsou záznamy o uskutečněných telefonických hovorech zmiňovány, vyhodnocení těchto záznamů směřuje především k identifikaci osoby J. H. (zejména str. 65 - 66 rozsudku) a k prokázání spáchání trestné činnosti A. W. (str. 83 rozsudku). Ve vztahu ke stěžovateli se odůvodnění napadeného rozsudku zabývá údaji o uskutečněných telefonických hovorech při hodnocení důkazů prokazujících četnost kontaktů mezi stěžovatelem a P. M. (str. 68-69 rozsudku). V žádném případě však Krajský soud v Ostravě nepovažuje údaje o uskutečněných telefonických hovorech, získaných bez souhlasu soudce, za podstatný a rozhodující důkaz o vině stěžovatele. V případě napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci neodpovídá skutečnosti tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, a to, že ani odvolací soud nepřihlížel k argumentaci stěžovatele, že přehledy telefonních hovorů za období od 2. 11. do 15. 12. 1999 jsou důkazem procesně nepoužitelným. Odvolací soud naopak této námitce stěžovatele uplatněné v odvolání přiznal relevanci (str. 36 - 37 rozsudku). Konstatoval sice, že s předmětným právním názorem Ústavního soudu nesouhlasí, ale současně - při akceptaci názoru Ústavního soudu - se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele ve vztahu k jednotlivým telefonním stanicím. Např. odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonní stanice č. 0603/383171, kterou užíval J. H., byl soudkyní Okresního soudu v Ostravě nařízen již usnesením ze dne 3. 12. 1999 (na období od 6. 12. 1999 do 6. 3. 2000), takže námitky týkající se této telefonní stanice za období od 6. 12. 1999 jsou neopodstatněné. Naproti tomu námitky týkající se provozu mobilních telefonů dalších spoluobžalovaných L. a W. uznal odvolací soud oprávněnými. Současně tento soud dospěl k závěru, že i při odhlédnutí od důkazů, které nelze na základě citovaného nálezu Ústavního soudu v řízení před soudem použít, které však ve vztahu ke stěžovateli nemají žádný zásadní význam, bylo ve věci shromážděno dosti důkazů a v takové kvalitě, aby i bez výpisů z provozu mobilních telefonů bylo možno uzavřít zcela nezpochybnitelný závěr o vině stěžovatele žalovaným jednáním. Pro úplnost je třeba konstatovat, že s účinností od 1. 1. 2002 bylo do trestního řádu novelou č. 265/2001 Sb. vložen §88a upravující získávání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení.
Ve světle shora uvedeného lze obecně konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a s právním závěrem ve vztahu k ustanovení §143 trestního zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v odvolání, přičemž soud druhého stupně se jak s námitkami opakovanými v ústavní stížnosti, tak i s námitkami dalšími, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a velmi podrobně své závěry - skutkové i právní - odůvodnil. Rovněž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky dané ustanovením §125 trestního řádu, neboť soud podrobně rozvedl, jaké skutečnosti považuje za prokázané a na základě jakých důkazů a podrobně je v odůvodnění vyhodnocen i vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se v posuzované trestní věci ve vztahu ke stěžovateli nejedná.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů došlo k porušení namítaných základních práv a svobod.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 12. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu