ECLI:CZ:US:2002:2.US.622.01
sp. zn. II. ÚS 622/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. B. S., zastoupený JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č. j. 5 To 502/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 7. 1999, č. j. 4 T 46/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 24. 10. 2001 domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, kterými byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k vyhoštění na dobu neurčitou. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že dne 25. 8. 2000 ve věci podal stížnost pro porušení zákona podle §266 trestního řádu. Dne 29. 8. 2001 bylo stěžovateli doručeno sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 7. 8. 2001, č. j. 738/2001-OOD-SPZ, kterým mu bylo oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1). Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V ustanovení §266 odst. 1 trestního řádu je stanoveno, že k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn ministr spravedlnosti. Proto není možno považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za opravný prostředek, který zákon k ochraně práva připouští. Pokud si tedy stěžovatel odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ale od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti České republiky, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, postupoval chybně.
S ohledem na uvedené skutečnosti je na podanou ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím třeba hledět jako na ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovenou v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž by odstraňoval vady podání [nedoložení plné moci advokáta, neboť přiložené sdělení České advokátní komory tuto plnou moc nenahrazuje (§30 odst. 1, §31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj