ECLI:CZ:US:2002:2.US.630.01
sp. zn. II. ÚS 630/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. B., právně zastoupeného JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace").
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle ust. §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských a práv uvedených v ust. §44 odst. 2 cit. tr. zák. na dobu tří let. Uvedeného deliktu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 25. 8. 1954 po nástupu na 21denní cvičení si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenské cvičení s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť po skončení základní vojenské služby se stal Svědkem Jehovovým.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, byl výše uvedený rozsudek podle ust. §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., zrušen ve výroku o trestu a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, bylo rozhodnuto, že se stěžovatel účastní amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání stěžovatele pro výše uvedený skutek bylo zastaveno. Tehdejší obhájce stěžovatele však prohlásil, že trvá na projednání věci, trestní řízení pokračovalo a dne 31. 3. 1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem sp. zn. 3 Rtv 86/91, tak, že stěžovateli J. B. při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, podle ust. §227 tr. řádu neuložil trest.
Ministr spravedlnosti ČR podal proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona s tím, že uvedeným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb., §270 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., a §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch stěžovatele.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch J. B. ministrem spravedlnosti ČR není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo v přezkoumávaném řízení ani ve směrech ministrem spravedlnosti vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněného, ani v jeho prospěch. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že veškeré námitky, které ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se míjejí cílem, pokud byla stížnost pro porušení zákona výslovně podána proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno pouze o uložení trestu, a nenapadla rozsudek, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o vině. Pokud hodlal ministr spravedlnosti dosáhnout podáním mimořádného opravného prostředku přezkumu a následného zrušení výroku o vině, měl stížnost pro porušení zákona podat proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, resp. proti té jeho části, která dosavadními kasačními rozhodnutími nebyla dotčena, a je tudíž dosud v právní moci. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že pokud ministr spravedlnosti současně argumentuje tím, že se zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahoval i na výrok o vině a umožňoval jeho přezkum a případné zrušení, měl stížnost pro porušení zákona popř. podat proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, jímž bylo v rehabilitačním řízení pravomocně rozhodnuto jen o zrušení výroku o trestu z původního odsuzujícího rozsudku, a nikoliv též výroku o vině, byť to zákonná úprava umožňovala. Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, která byla ministrem spravedlnosti podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, jímž bylo rozhodováno jen o uložení, resp. neuložení trestu, a nikoliv též o vině obviněného J. B., Nejvyšší soud ČR nemohl přezkoumávat správnost výroku o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, ani správnost výroku, který v rehabilitačním řízení vynesl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, a kterým zůstal výrok o vině nedotčen. Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, ani usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, nemohl Nejvyšší soud ČR přezkoumávat ani jako rozhodnutí předcházející rozsudku napadenému stížností pro porušení zákona ve smyslu ust. §267 odst. 1 tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle ust. §267 odst. 1 tr. řádu, má v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Nejvyšší soud ČR ovšem podle stěžovatele tuto přezkumnou povinnost odmítl splnit, zejména se odmítl zabývat usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, a rovněž ani rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54. V ústavní stížnosti stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, a uvedl, že vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ČR předcházejícím řízením odmítl zabývat, nemohl také odhalit porušení práva na náboženskou svobodu stěžovatele v tomto řízení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 3 Rtv 86/91, jakož i vyjádření ministra spravedlnosti ČR a vyjádření Nejvyššího soudu ČR k projednávané věci.
Ministr spravedlnosti ČR ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 4. 12. 2001, uvedl, že setrvává na návrzích a právních argumentech, jež uplatnil ve stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal, v tom směru, že mělo být aplikováno ust. §1 odst. 2 zák. č. 119/1999 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť čin stěžovatele byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem. Dále uvedl, že souhlasí s tou částí podané ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR měl v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat podle ust. §267 odst. 1 tr. řádu nejen napadené rozhodnutí, ale i celé řízení, které mu předcházelo, včetně stěžovatelem uvedených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 30. 11. 2001, setrval na svém původním stanovisku obsaženém v rozhodnutí napadeném ústavní stížností, v důsledku kterého by neměl Ústavní soud podle Nejvyššího soudu ĆR ústavní stížnosti stěžovatele J. B. vyhovět.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího sudu ČR obsaženým v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to, že ministr spravedlnosti ČR stížností pro porušení zákona nesprávně napadl rozhodnutí soudu vydané v rehabilitačním řízení, kterým bylo rozhodováno toliko o otázce trestu, ačkoli, pokud měl výhrady proti rozhodnutí o vině, měl napadnout rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, popřípadě usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91. Výše uvedená rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat ani jako rozhodnutí předcházející rozsudku napadenému stížností pro porušení zákona, neboť ta nejsou součástí řízení, které předcházelo rozsudku napadenému stížností pro porušení zákona.
Podle ust. §267 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud přezkoumá na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo.
Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko k zajištění jednotného výkladu zákona, k výkladu pojmu "řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí", uvedenému v ust. §147 odst. 1 písm. b), §254 odst. 1, §267odst. 1 a §269 odst. 2 tr. řádu stanovisko sp. zn. St 1/79 (Rt 7/80), podle kterého řízením, které předcházelo postoupení věci z důvodu §171 odst. 1 tr. řádu, zastavení trestního stíhání nebo rozsudku, a které je třeba v případě podání opravného prostředku přezkoumat podle ust. §147 odst. 1 písm. b), §254 odst. 1 a §267 odst. 1 tr. řádu, je řízení od zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu), včetně úkonů podle ust. §113 a §114 tr. řádu, jež lze provést před zahájením trestního stíhání (ust. §158 odst. 3 tr. řádu) až do napadeného rozhodnutí.... Řízení se přezkoumává z toho hlediska, zda všechny procesní úkony provedené v této době orgány činnými v trestním řízení byly provedeny podle zákona, popř. zda některé úkony nebyly provedeny, ačkoliv podle zákona provedeny být měly. Za součást přezkoumávaného řízení v uvedeném smyslu však nelze považovat rozhodnutí, které před vydáním některého z uvedených napadených rozhodnutí založilo překážku rei iudicatae podle ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu; takové rozhodnutí a řízení jemu předcházející je jiným "dřívějším stíháním" pravomocně skončeným (ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu), které lze přezkoumat jen na základě mimořádného opravného prostředku podaného proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí. To platí obdobně i tehdy, jestliže byly v opravném řízení zrušeny jen některé výroky rozsudku (ust. §258 odst. 2 ve spojení s ust. §259 odst. 1 tr. řádu, ust. §269 odst. 2 věta druhá a §284 odst. 1 tr. řádu), ostatní výroky rozsudku nabyly právní moci, popř. zůstaly v právní moci, a opravný prostředek směřuje jen proti rozhodnutí, jímž bylo znovu rozhodnuto o zrušené části rozsudku.
Z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ČR tedy vyplývá, že za součást přezkoumávaného řízení nelze považovat rozhodnutí, které před vydáním rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona založilo překážku rei iudicatae podle ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Res iudicata má v trestním řízení za následek, že trestní stíhání o téže věci nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, je nutno je zastavit. Tento účinek má pravomocný rozsudek, a to odsuzující i zprošťující, jakož i pravomocné zastavení trestního stíhání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno (ust. §11 odst. 1 písm. f ) tr. řádu).
Rozhodnutí, které založilo překážku rei iudicatae podle ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, a řízení jemu předcházející, je jiným "dřívějším stíháním" pravomocně skončeným (ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu), které lze přezkoumat jen na základě mimořádného opravného prostředku podaného proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí.
Lze tedy shrnout, že v projednávané věci řízením, které předcházelo rozhodnutí napadenému stížností pro porušení zákona, je řízení, které následovalo po té, co stěžovatel svým podáním ze dne 12. 3. 1992 prohlásil, že na projednávání věci trvá, a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, a řízení jemu předcházející, lze přezkoumat jen na základě mimořádného opravného prostředku podaného proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí.
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR obsaženým v napadeném usnesení, že "shora uvedená rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud přezkoumávat ani jako rozhodnutí předcházející rozsudku napadenému stížností pro porušení zákona, neboť v přezkoumávané trestní věci obviněného J. B. bylo takovým řízením v duchu ustanovení §267 odst. 1 tr. řádu, pouze řízení konané poté, co obviněný v reakci na usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, svým podáním ze dne 12. 3. 1992 prohlásil, že na projednávání věci trvá".
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nic nebrání tomu, aby ministr spravedlnosti ČR podal novou stížnost pro porušení zákona, směřující proti některému z výše uvedených rozhodnutí, která se otázky viny stěžovatele dotýkají (rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, popřípadě usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91).
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 18 Deklarace.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 9. ledna 2002