ECLI:CZ:US:2002:2.US.631.01
sp. zn. II. ÚS 631/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J., s. r. o., zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2000, č.j. 18 Co 834/99 - 222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že stěžovatelka především vytýká obecným soudům porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 481/2000, vyplývá, že, stručně řečeno, stěžovatelka se domáhala v řízení před obecnými soudy uložení solidární platební povinnosti několika žalovaným, a to s odůvodněním, že jednomu z nich dodala v průběhu roku 1998 velké množství zboží a protože se domnívala, že měl s ostatními uzavřenu smlouvu o sdružení, tak dle jejího názoru odpovídali za závazky společně a nerozdílně. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a na základě učiněných skutkových zjištění dovodil, že žalobě lze vyhovět jen vůči jednomu žalovanému, který zboží skutečně odebral, když žalovaným se podařilo prokázat, že ke dni 1. 1. 1998 dohodou sdružení zaniklo a jiných závazkových vztahů k odebranému zboží mezi sebou neměli. Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Stěžovatelka před odvolacím soudem navrhla neúspěšně připuštění dovolání dle §239 odst. 2 OSŘ (ve znění do novelizace zákonem č. 30/2000 Sb.). Proti rozhodnutí dovolacího soudu podala tedy dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 6. 9. 2001, č.j. 29 Cdo 2326/2000 - 245, protože neshledal splnění podmínek §237 až §239 OSŘ (ve znění do novelizace zákonem č. 30/2000 Sb.). Zároveň s dovoláním podala stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost (doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2000), o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 481/2000, tak, že ji odmítl jako nepřípustnou s tím, že probíhá zároveň řízení před dovolacím soudem a argumentace v ústavní stížnosti je shodná s tou argumentací, kterou stěžovatelka předložila i soudu dovolacímu.
Ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu (rozhodnutí dovolacího soudu je z 6. 9. 2001 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. 10. 2001) podala stěžovatelka ústavní stížnost novou, kde opět napadla rozhodnutí odvolacího soudu a kde namítá nesprávné hodnocení výpovědi svědka Ing. R., spolu s dalšími důkazy, které podpořily jeho výpověď a dále namítá, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, které podle názoru stěžovatelky měly prokázat oprávněnost jejího nároku. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jde o tytéž námitky, které již stěžovatelka uplatnila nejen u odvolacího soudu, ale i před soudem prvního stupně.
Ústavní soud je povinen se zabývat nejprve otázkou, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady pro jeho meritorní projednání. V daném případě musel zejména posoudit, zda ústavní stížnost byla podána včas. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V souzené věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné a toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Je tedy zjevné, že ve vztahu k citovanému rozsudku odvolacího soudu byla lhůta k podání ústavní stížnosti podstatným způsobem překročena, neboť byla podána až poté, co jednal a rozhodl dovolací soud rozhodnutím ze dne 6. 9. 2001.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatelky na připuštění dovolání v potvrzujícím rozsudku, ač o to bylo požádáno (ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ ve znění do novelizace zákonem č. 30/2000 Sb.). Stěžovatelka si tedy přes negativní rozhodnutí odvolacího soudu vytvořila podmínky k podání dovolání, o jehož přípustnosti přísluší rozhodovat Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud však současně s dovoláním podanou ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost a nevyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, protože nebyly splněny podmínky ustanovení §237 až §239 OSŘ. Za této situace nelze opakovanou ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou, přestože lhůta 60 dnů, počítaná dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu, již uplynula, neboť jinak by se Ústavní soud dopustil zjevně denegatio iustitiae (k tomu srov. výklad in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001. str. 335 až 336 bod 21 odst. prvý a druhý, a tam uvedená judikatura Ústavního soudu ČR).
Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se jen opakovaně dovolává svých výše uvedených námitek vztahujících se k tvrzenému hodnocení důkazů svědecké výpovědi Ing. R. a dovolává se znovu jí navržených důkazů. Podstata její ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které přijal nejen odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, ale zejména soud prvního stupně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují toliko její opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelčiny odlišné názory. Z rozhodnutí jak odvolacího, tak zejména soudu prvního stupně, je naopak patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, provedly obsáhlé dokazování a pečlivě se vypořádaly se všemi otázkami, které byly stěžovatelkou považovány za sporné, a které jsou jen zopakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se snaží zpochybnit ústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu tím, že se snaží polemizovat s odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, v otázce jednak hodnocení důkazů provedených, zejména výpovědi svědka R., dalších listinných důkazů potvrzujících jeho výpověď, a také se snaží s odvolacím soudem polemizovat v otázce rozsahu prováděného dokazování. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se snaží stavět Ústavní soud do pozice, která mu s ohledem na ústavní vymezení jeho pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) nepřísluší, kdy by měl podle názoru stěžovatelky provádět nové zhodnocení "hodnocení" provedeného dokazování. Ústavní soud také v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů, ovšem za podmínky, že s otázkou týkající se stěžovatelem navržených dalších důkazů se důsledně vypořádají a že dosavadní stav řízení již umožňuje učinit spolehlivý závěr o meritu věci. Jak se podává z rozhodnutí odvolacího soudu a zejména soudu prvního stupně obecné soudy si opatřily dostatek důkazů ke spolehlivému zjištění skutkového stavu věci, ze kterého pak odvodily zcela ústavně konformní právní závěry a odvolací soud se s námitkou nově navržených důkazů důsledně vypořádal s konstatováním, že žádný z navržených důkazů se nevztahuje k podstatě věci, tedy k zániku sdružení žalovaných smlouvou, když zároveň jako správná potvrdil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. S ohledem na obsah žalobního návrhu, výrok soudního rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti, kdy meritem sporu je návrh stěžovatelky na uložení platební povinnosti žalovaným z titulu uzavřeného sdružení, Ústavní soud ve smyslu uvedených úvah konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, když další setření v této věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 11. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu