ECLI:CZ:US:2002:2.US.632.02
sp. zn. II. ÚS 632/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 216/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2000, č.j. 27 E 4232/2000-4, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 13 Co 470/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1998, č.j. 22 Nc 260/97-26, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 13 Co 470/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1998, č.j. 22 Nc 260/97-26, bylo rozhodnuto (mimo dalších otázek, kterých se ústavní stížnost netýká) o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 11.167,- Kč výživného na jeho nezletilého syna J. P., nar. 23. 11. 1985. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 11. 1998 a stalo se vykonatelným. Následně rozhodl Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 24. 10. 2000, č.j. 27 E 4232/2000-4, o nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 216/2001.
Toto usnesení napadl stěžovatel svou ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy nedostály svým základním povinnostem podle §1, §1, §132 a §153 o.s.ř., a tím porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle jeho názoru byl nařízen výkon zmatečného rozhodnutí, když vydání rozsudků z roku 1998 bránila překážka zahájeného řízení. Samotnému řízení o výkon rozhodnutí dále vytýká, že nezletilý syn měl být zastoupen podle §37 odst. 2 zákona o rodině a §20 o.s.ř. a soud měl proto postupovat podle §104 o.s.ř. Soud I. stupně však při rozhodování dne 24. 10. 2000 nezletilým dětem opatrovníka neustanovil. Odvolací soud jen nepřesvědčivě tvrdí, že nezletilému oprávněnému byl v mezidobí ustanoven opatrovník, aniž uvádí kdy a kým. Podle stěžovatele tak byl závažně porušen o.s.ř. a zákon o rodině, současně však i jeho právo (a rovněž jeho nezletilého syna J.) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Rovněž judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka nařízení výkonu rozhodnutí na základě zmatečných rozhodnutí, jednak námitka, podle které v řízení nebyl jeho syn zastoupen opatrovníkem. Ani jedna z těchto námitek však neobstojí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takový zásah musí jednak dosáhnout intenzity porušení a musí se dále týkat přímo osoby stěžovatele. Pokud jde o námitku, že v řízení nevystupoval opatrovník jeho nezletilého syna, je třeba poukázat na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, které se s touto námitkou vypořádává ve vztahu k zastupování nezletilců jejich matkou. Kromě toho je třeba uvést, že toto právo svědčí nezletilému synovi stěžovatele, který měl v řízení úspěch a jeho právo tak nemohlo být zasaženo. Hájit jeho práva ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ani druhé straně soudního řízení nepřísluší. V tomto směru je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem. Z této okolnosti pro něj přímo neplyne žádný zásah do jeho práv.
Pokud jde o námitku zmatečnosti, i zde je třeba odkázat na přiléhavé odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně. V daném případě se však Ústavní soud vůbec touto otázkou (stejně jako odvolací soud) nemohl zabývat (jako návrhem nepřípustným a opožděně podaným), neboť předmětem hodnocení ústavnosti mohlo být pouze včas napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 216/2001. V řízení o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí však není znovu přezkoumáván důvod pro vydání rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje. K tomu jsou určeny odvolání, popř. dovolání, proti tomuto rozhodnutí. V této souvislosti je třeba uvést, že námitku zmatečnosti měl stěžovatel uplatnit cestou dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 13 Co 470/98. V řízení podle části šesté o.s.ř. se přezkoumávaly jen podmínky výkonu rozsudku Krajského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 23. 11. 1998 a byl vykonatelný. Nebyly zjištěny žádné další důvody, které by zpochybňovaly ústavnost postupu nařízení exekuce a stěžovatel je ani neuvádí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, které není možno vykládat tak, jako by se jednotlivci garantoval úspěch v řízení a zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části, kde se namítá porušení práv syna stěžovatele, který byl v řízení protistranou, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu