ECLI:CZ:US:2002:2.US.633.2000
sp. zn. II. ÚS 633/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky Ing. H. T., zastoupené advokátem JUDr. V. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, čj. 15 Co 59/94-84, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se projednávanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu byla doručena dne 26. 10. 2000, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tímto rozhodnutím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 10. 1993, čj. 3 C 579/92-33, ve věci samé tak, že stěžovatelka (v původním řízení žalovaná) je povinna vydat L. Č. (v původním řízení žalobkyni) jednu ideální polovinu stavebního pozemku p.č. 137 a jednu ideální polovinu domu č.p. 128/I v k. ú. R. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak byl rozsudek potvrzen.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2002, čj. 28 Cdo 954/2002-123.
V souzené věci totiž podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, přitom bylo ze zákona přípustné, což konstatoval i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 2002, čj. 28 Cdo 954/2002-123, dle ustanovení §238 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud se tedy dovoláním zabýval věcně, dospěl nicméně k závěru, že je nedůvodné, a zamítl ho.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V opačném případě není ústavní stížnost přípustná.
S ohledem na výše uvedené, aniž se zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání za této situace je dle ustanovení §238 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., přípustné ze zákona. Ústavní soud svým procesním postupem vytvořil stěžovatelce prostor, aby poté, kdy Nejvyšší soud v rámci dovolání věc meritorně přezkoumal a jeho rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky v plné moci dne 23. 8. 2002 doručeno, rozšířila petit stávající ústavní stížnosti a uvedla jej tak do souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, případně podala ústavní stížnost novou, v níž by vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadla též rozhodnutí soudu dovolacího.
Stěžovatelka však tento procesní krok neučinila. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je v uvedené věci evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) stěžovatelka nenapadla. Projednávaná ústavní stížnost tedy nesměřuje proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ačkoli jej stěžovatelka uplatnila.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). S ohledem na uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout, neboť návrh, jež ponechává konečné rozhodnutí nedotčeno, není přípustný (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 339).
Ústavní soud se dále zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
Částí napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh L. Č. (v původním řízení žalobkyně), aby byla určena vlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, se Ústavní soud dále nezabýval. Ačkoli je petitem ústavní stížnosti napadeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, z obsahu ústavní stížnosti a ze skutečnosti, že uvedeným výrokem napadeného rozhodnutí odvolací soud potvrdil zamítnutí žalobního návrhu protistrany, lze dovodit, že tato část rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena.
V části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen výrok soudu prvního stupně o soudním poplatku a věc byla vrácena k dalšímu řízení, dovolací soud výrokem III. rozsudku ze dne 9. 7. 2002, čj. 28 Cdo 954/2002-123, ve smyslu uvedeného zrušovacího výroku, věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku. Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že řízení v této části dosud nebylo skončeno. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná (srov. (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338). V posuzovaném případě vrátil dovolací soud pravomocným rozhodnutím věc v části týkající se soudních poplatků soudu prvního stupně, jenž o věci dosud nerozhodl, v této části je proto ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti dotčení svých ústavně zaručených práv tímto výrokem napadeného rozhodnutí nenamítla.
S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj