ECLI:CZ:US:2002:2.US.635.2000
sp. zn. II. ÚS 635/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M., A. M. a F. M., všichni zastoupeni JUDr. P. R., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2000, č.j. 30 Cdo 711/2000 - 102, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 1999, č.j. 7 Co 1313/99 - 73, a proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 1. 1999, č.j. 2 C 637/94 - 58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem I. určil, že smlouva ze dne 23. 8. 1993, podle které darovali A. M. a F. M. svému synovi M. M. blíže určené nemovitosti v k. ú. V., je proti žalobci České pojišťovně, a.s. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem), právně neúčinná, II. zavázal odpůrce M. M. nahradit navrhovateli náklady řízení 652,- Kč, III. ohledně druhého odpůrce A. M. a třetí odpůrkyně F. M. rozhodl, že se řízení zastavuje, a IV. zavázal navrhovatele nahradit druhému odpůrci a třetí odpůrkyni společně a nerozdílně náklady řízení 1.900,- Kč. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci prvém o určení, že blíže určená darovací smlouva je proti navrhovateli neúčinná. V odstavci druhém o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud také ve výroku konstatoval, že v ostatním zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když se jej vzdal. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, když k námitce stěžovatelů na přípustnost dovolání dle §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu uvedl, že pokud před vynesením rozsudku soud prvního stupně rozhodl usnesením o přerušení řízení a soud druhého stupně toto rozhodnutí usnesením změnil, jednalo se pouze o usnesení týkající se vedení řízení a nešlo tedy o situaci podřaditelnou pod uvedené ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud jinak neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutí obecných soudů podávají stěžovatelé ústavní stížnost, když nejprve opakují skutkový stav věci a poté svoji ústavně právní argumentaci zakládají, obdobně jako v řízení před Nejvyšším soudem ČR, na tvrzení, že jestliže dříve Nejvyšší soud ČR v jejich věci rozhodl, že řízení nelze přerušit do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o vykonatelnosti pohledávky věřitele, tak obecné soudy se tímto právním názorem neřídily, a to i za situace, kdy v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve věci podané žaloby o odporovatelnosti právního úkonu již bylo o vykonatelnosti pohledávky pravomocně rozhodnuto.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci nebyly shledány žádné důvody přípustnosti dovolání, které by věc otevřely meritornímu přezkumu, a proto bylo dovolání odmítnuto. V podrobnostech odkázal na odůvodnění předmětného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka je ústavní stížnost nedůvodná a rozhodnutí obecných soudů jsou správná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, je proto ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem, když z doručenky plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 9. 11. 1999. Jestliže byla ústavní stížnost k poštovní přepravě podána dne 26. 10. 2000, je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a Ústavním soudem nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatelů, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly a byly zároveň opakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, když naopak z rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu je zřejmé, že obecné soudy respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když v souladu s ní konstatovaly, že v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bylo již o vykonatelnosti pohledávky pravomocně rozhodnuto, a tak vyhovění žalobě nic nebránilo. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud dále konstatuje, že spatřuje určitý rozpor mezi tvrzením Nejvyššího soudu ČR, který uvádí ve svém usnesení "Na základě odvolání žalovaných proti shora uvedenému výroku o určení neúčinnosti darovací smlouvy......" a skutečností, že v záhlaví rozsudku odvolacího soudu je uvedeno toliko "....o odvolání odpůrce M. M. proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 1. 1999, č.j. 2 C 637/94 - 58". Stejně tak v rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že odvolání podal pouze odpůrce M. M. proti výroku v odstavci prvém o určení neúčinnosti darovací smlouvy a v odstavci druhém o nákladech řízení, kdy mu byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 652,- Kč, když navrhovatel byl proti němu se svým návrhem zcela úspěšný. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je dále uvedeno a v odůvodnění vysvětleno, že řízení proti druhému odpůrci A. M. a třetí odpůrkyni F. M. se zastavuje, protože navrhovatel vzal proti nim svoji žalobu zpět. Odvolací soud pak v odůvodnění rozsudku výslovně uvádí, že právní moc výroku rozsudku soudu prvního stupně v odstavci třetím o zastavení řízení vůči manželům M. a v odstavci čtvrtém o nákladech řízení mezi těmito odpůrci a navrhovatelem zůstala odvoláním nedotčena. Ústavní soud však konstatuje, že daný procesní nedostatek a rozpor mezi rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, který však ani stěžovatelé nenamítali, nedosahuje ústavně právní roviny, když Nejvyšší soud ČR řádně, jednoznačně a zcela v souladu s požadavkem práva na spravedlivý proces, vysvětlil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč dovolání nebylo přípustné a podmínky §237, §238 a §239 občanského soudního řádu nebyly naplněny. Dovolací soud jinak pečlivě uvedl, proč nepřisvědčil tvrzením dovolatelů o přípustnosti dovolání a neshledal ani jinou vadu zakládající přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem v souladu s §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu