ECLI:CZ:US:2002:2.US.636.01
sp. zn. II. ÚS 636/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti ing. R. D., zastoupeného JUDr. R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.8.2001, čj. 11 To 441/2001-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl na základě odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) v celém rozsahu zrušen odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 23.5.2001, sp. zn. 8T 36/2001, podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) trestního řádu a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel se uznává vinným tím, že v rámci uplatnění nároku na náhradu škody z pojistné události č. 2000-00536-538-01/339, v souvislosti s poškozením vozidla zn. M., při dopravní nehodě dne 22.2.2000 jako jednatel společnosti R., s.r.o., uplatnil u Č., a.s., k její škodě a dne 6.3.2000 falšovanými doklady doložil ušlý zisk společnosti R., s.r.o., v důsledku poškození vozidla v částce 41.270,50 Kč, která mu však vzhledem k včasnému odhalení skutečného stavu nebyla poškozenou Č., a.s., vyplacena, tedy při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje, když toto jednání bezprostředně směřovalo k tomu, aby na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou, čímž spáchal pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 ve vztahu k §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle §250a odst. 3, §53 odst. 1 a §54 odst. 3 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, když pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl splacen, stanoví soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva zakotvená v č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), neboť právní závěr odvolacího soudu je údajně v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními jím provedenými a tím je v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu, ale současně i se zásadou in dubio pro reo. Jak dále stěžovatel uvádí, jeho stanovisko v této věci je plně v souladu s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněným pod č. 69 ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 18, str. 115 a násl.
V odůvodnění návrhu stěžovatel dále uvádí, že byl odsouzen za pokus pojistného podvodu, kterého se měl dopustit tím, že měl u Č., a.s., uplatnit falšované objednávky zboží od obchodních partnerů s tím, že na jejich základě požadoval od pojišťovny plnění z titulu ušlého zisku z neuskutečněných obchodů z důvodu havárie firemního vozidla. Obě firmy (N. a D., spol. s r.o.) v řízení prohlašovaly, že předmětné objednávky nevzešly z jejich firem, a jsou tedy falešné.
V odvolacím řízení předložil stěžovatel jako důkaz tzv. report faxového zařízení firmy stěžovatele, jenž údajně obsahuje souhrnný přehled odeslaných a přijatých faxů firmy R., s.r.o., jejímž jednatelem stěžovatel byl. Z výše uvedeného přehledu prý jasně vyplývá, že oba zmíněné faxy prošly v daných dnech a časech a byly přijaty firmou stěžovatele. Jestliže odvolací soud tento důkaz nezpochybnil, tvrdí stěžovatel, nebyla tak vyvrácena obhajoba stěžovatele, že objednávky obdržel a naložil s nimi v souladu s předmětem svého podnikání.
Navrhovatel dále uvádí, že marně požadoval, aby soud provedl důkaz ohledně faxového čísla firmy D., spol. s r.o., z něhož vzešla objednávka.
Odvolací soud se výše uvedenými důkazy a tvrzeními stěžovatele údajně nezabýval, což prý zakládá ve svém důsledku porušení zásad trestního řádu (§2 odst. 6 trestního řádu), neboť podle názoru stěžovatele nebylo nade vší pochybnost prokázáno jeho zavinění za spáchaný trestný čin alespoň ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen za spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §250a odst. 3, §54 odst. 3 k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, když pro případ zmaření trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud konstatoval, že přezkoumal podle §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i správnost postupu řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že řízení před okresním soudem proběhlo v souladu s trestním řádem. Okresní soud, konstatuje odvolací soud, zejména správně zjistil skutkový stav věci a jednotlivé důkazy správně zhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Soud I. stupně se nedopustil nějaké nesprávnosti, tj. žádný důkaz nepominul a nehodnotil jej v rozporu s jeho obsahem. Rozpory, které ve věci vyvstaly, překlenul okresní soud úvahami opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti.
Jak zdůraznil odvolací soud, prvostupňový soud důvodně vycházel z výpovědí svědků - zástupců společností N. a D., jež shodně potvrzovali, že firmě stěžovatele nezaslali předmětné objednávky. Nalézací soud podrobně a přesvědčivě rozvedl, na základě jakých skutečností dovozuje znalost stěžovatele o nepravdivosti objednávek výše uvedených firem a tím i úmyslné zavinění stěžovatele na spáchání označeného trestného činu..
Krajský soud zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně z toho důvodu, že tento soud nesprávně právně kvalifikoval jednání stěžovatele, když sice správně ve zrušeném rozsudku uvedl právní větu, ale tato skutečnost nenašla odraz v právní kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že okresní soud jeden trestný čin s kvalifikovanou skutkovou podstatou rozdělil v podstatě na dva trestné činy, aniž by reflektoval objektivní stránku stíhaného jednání, takže tento nedostatek napravil odvolací soud vlastním rozhodnutím.
Jestliže tedy, zdůrazňuje odvolací soud, zůstalo jednání stěžovatele pouze ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, když ke škodlivému následku při kvalifikované skutkové podstatě označeného trestného činu nedošlo, bylo nutno při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti vycházet z §3 odst. 4 trestního zákona a hledisek rozhodných při ukládání trestu ( §23 a §31 trestního zákona).
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 8T 36/2001, ze kterého zjistil, že stěžovatel v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku soudu I. stupně argumentuje v podstatě shodným způsobem, jako je tomu v ústavní stížnosti. Stěžovatel zejména vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz ohledně faxového čísla firmy D., spol. s r.o., a dále, že tento soud nevyvodil závěry z jím předloženého výpisu z faxových zpráv firmy R., s.r.o.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je věcí obecného soudu, které z navržených důkazů provede tak, aby byl dostatečným a jasným způsobem zjištěn skutkový stav věci. Toto oprávnění soudu je výrazem jeho nezávislosti, které se projevuje rovněž v hodnocení provedených důkazů, pokud jsou při tomto postupu dodrženy meze stanovené procesním předpisem. Jak vyplývá ze spisu okresního soudu, tento soud ve věci provedl poměrně obsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, z jakých jím provedených důkazů při svém rozhodování vycházel a jakými úvahami se řídil, když neuvěřil obhajobě stěžovatele.
V tomto směru nelze oběma obecným soudům vytknout porušení stěžovatelem uváděného práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, respektive §2 odst. 6 trestního řádu.
Ze spisu Okresního soudu v Semilech naopak vyplývá, že soud zejména pečlivě prováděl dokazování s cílem ověřit tvrzení stěžovatele o obdržení údajných objednávek společností N., D., spol. s r.o. a J. J., ve dvou případech na dodávku zboží potravinářského sortimentu a ve třetím případě na zajištění stěhování nábytku, a to právě v inkriminovaném období, kdy spol. R., s.r.o., v důsledku provádění oprav svého havarovaného vozidla takovou činnost zajišťovat nemohla. V souvislosti právě s touto skutečností soud I. stupně vyslechl celou řadu svědků, především z řad pracovníků obou společností, kteří vyloučili možnost adresování těchto objednávek ve shodném místě a čase a způsobem uváděným stěžovatelem.
Nalézací soud proto za situace, kdy jak jednotlivé důkazy, tak i jejich souhrn, zcela vyvracely tvrzení stěžovatele o věrohodnosti objednávek, doložených k likvidaci pojistné události, postupoval zcela v intencích již citovaného §2 odst. 6 trestního řádu, který přikazuje orgánům činným v trestním řízení hodnotit v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, když součástí této volní činnosti je též posuzování pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, a vysvětlil důvody, které jej vedly k tomu, že neuvěřil tvrzením obhajoby.
Odkaz stěžovatele na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 17.5.2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněného pod č. 69 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 18, roč. 2000 - II. díl, C.H.BECK na danou věc nedopadá, neboť v předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil porušení procesních práv stěžovatele ze strany obecných soudů tím, že by skutková zjištění těchto soudů byla v nesouladu s jejich právními závěry.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 29. ledna 2001