ECLI:CZ:US:2002:2.US.637.02
sp. zn. II. ÚS 637/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. J. M. a JUDr. A. P. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. V. B., 2. D. K., a 3. M. V., právně zastoupených JUDr. M. C., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 37 Co 153/98, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1603/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 30. 9. 2002 se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 37 Co 153/98, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1603/2000, a to pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 37 Co 153/98, Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 6 C 203/91, tak, že žalobu, aby bylo určeno, že rodiče žalobkyň (v řízení před Ústavním soudem rodiče prvních dvou stěžovatelek) J. K. a A. K. byli ke dni smrti J. K. bezpodílovými spoluvlastníky dvou třetin nemovitostí, a to domu č. p. 59 na st. parc. nyní zapsané v katastru nemovitostí pod č. 108, parcely původně označené v pozemkové evidenci st. 350 (nyní v katastru nemovitostí jako č. 113 - zast. pl., č. 114 - zast. pl. a č. 115 - ost. pl.), parcely původně označené v pozemkové evidenci st. 351 (nyní v katastru nemovitostí č. 108 - zast. pl., č. 110 - ost. pl., č. 107 - zast. pl.), parcely původně označené v pozemkové evidenci 203 (nyní v katastru nemovitostí č. 112 - zast. pl., č. 115 - ost. pl.), parcely původně označené v pozemkové evidenci 204/1 (nyní v katastru nemovitostí č. 112 - zast. pl., č. 113 - zast. pl., č. 115 - ost. pl., č. 114 - zast. pl., č. 110 - ost. pl.), parcely původně označené v pozemkové evidenci 204/2 (nyní v katastru nemovitostí č. 108 - zast. pl., č. 107 - zast. pl. a č. 110 - ost. pl.), zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1 pro obec a kat. území Bystřice nad Pernštejnem, a aby bylo určeno, že třetí žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem třetí stěžovatelka) je spoluvlastnicí jedné třetiny těchto nemovitostí, zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud neměl k dispozici kompletní spisovou dokumentaci, pouze některé listiny, které její součást tvořily, zejména pak vydaná rozhodnutí. Z těchto listin však podle odvolacího soudu nelze činit závěry o tom, zda byl zachován procesní postup v tom smyslu, že žalobkyně M. V. jako nezletilá byla v probíhajícím správním řízení (roz. v té části správního řízení, ve které bývalý ONV v Bystřici nad Pernštejnem věc projednával na základě protestu prokurátora) zastoupena opatrovníkem či nikoliv, kterým osobám byla správními orgány vydaná rozhodnutí ve smyslu nařízení vlády č. 20/1955 oznámena, stejně jako tyto závěry není možno činit ve vztahu k té části řízení před správním orgánem, která byla završena vydáním rozhodnutí o přivolení k převodu nemovitostí dle uzavřené kupní smlouvy. Dále odvolací soud uvedl, že za situace, kdy není zachována kompletní spisová dokumentace týkající se probíhajícího správního řízení, je nutno vycházet z toho, že příslušným správním orgánem bylo postupováno v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v důsledku zrušení dříve vydaného rozhodnutí, jímž bylo přivoleno k převodu nemovitostí dle uzavřené kupní smlouvy a odepření přivolení k převodu předmětných nemovitostí, přivolení k jejich převodu ve smyslu ust. §1 zák. č. 65/1951 Sb., nebylo uděleno, resp. jeho udělení bylo odepřeno, a proto usoudil, že předmětná kupní smlouva uzavřená mezi M.M. jako prodávající a rodiči prvních dvou žalobkyň a třetí žalobkyní jako kupujícími se nestala účinnou.
Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1603/2000, dovolání stěžovatelek zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že Krajský soud v Brně ani Nejvyšší soud ČR nevyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, oba soudy nerespektovaly principy stanovené pro hodnocení důkazů v ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle stěžovatelek bylo v řízení nepochybně prokázáno, že nezletilé ustanoven opatrovník nebyl a v řízení ji nezastupoval. Vyplývá to podle stěžovatelek nejen z odvolání, které za nezletilou podávali její rodiče, ale i ze samotného rozhodnutí KNV v Brně a z rozpisu doručení tohoto rozhodnutí, jakož i z připojeného spisu prokuratury. Krajský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy není zachována kompletní spisová dokumentace, je třeba vycházet z toho, že v řízení před příslušným správním orgánem bylo postupováno v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. Nejvyšší soud ČR se pak s touto argumentací ztotožnil. Takový předpoklad je však podle stěžovatelek nedůvodný a nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu ani v předložených listinných důkazech. S ohledem na nesprávné hodnocení provedených důkazů pak krajský soud i dovolací soud při svém rozhodování vycházely ze skutečnosti, že v důsledku odvolání souhlasu k převodu nemovitosti nedošlo k udělení tohoto souhlasu ONV podle tehdejších právních předpisů, a nemohla tedy být platně uzavřena kupní smlouva. Situace je však podle stěžovatelek jiná: ONV platně souhlas s kupní smlouvou udělil a teprve následně jej odvolal. Vše podporuje podle stěžovatelek názor soudu prvního stupně, že samotné odvolání souhlasu nemohlo mít za následek přechod vlastnického práva. Nebylo vydáno žádné rozhodnutí, kterým by rodiče prvních dvou stěžovatelek a třetí stěžovatelka své vlastnické právo pozbyli a nabyla je zpět paní M.. S tímto se však podle názoru stěžovatelek nevypořádal ve svém rozhodnutí ani krajský soud, a ani dovolací soud blíže neodůvodnil svůj závěr, že odvoláním souhlasu ONV se kupní smlouva rušila od počátku.
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy a ni ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
Pokud stěžovatelky v ústavní stížnosti napadají nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, neboť jsou přesvědčeny, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilé ustanoven opatrovník nebyl a v řízení ji nezastupoval - což usuzují nejen z odvolání, které za nezletilou podávali její rodiče, ale i ze samotného rozhodnutí KNV v Brně a z rozpisu doručení tohoto rozhodnutí, jakož i z připojeného spisu prokuratury -napadají v podstatě zásadu volného hodnocení důkazů soudem.
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ve kterých se tyto soudy dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelek obsaženými v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, nebo čl. 11 odst. 1, odst. 4, či čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 17. prosince 2002