ECLI:CZ:US:2002:2.US.639.2000
sp. zn. II. ÚS 639/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. J. L., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2000, čj. 10 To 289/2000-126, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 20. 10. 2000, doplněnou dne 20. 11. 2000 a dne 27. 7. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že odvolací soud bez bližšího odůvodnění odmítl návrh obhajoby na doplnění dokazování a tím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Dále namítá, že vyšetřovatel tím, že nezařadil do spisu záznam z kamery Městské policie v Pardubicích, porušil povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Je přesvědčen, že byl odsouzen nespravedlivě, a proto spolu s ústavní stížností požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 49/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2000, čj. 3 T 49/2000-115, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona. Odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dohledem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let. Dle skutkových zjištění se stěžovatel trestného jednání dopustil dne 11. 1. 2000 kolem 7.51 hodin na Hradecké ulici v Pardubicích před křižovatkou s ulicí S., kde jako řidič osobního automobilu zn. VAZ 2105, nerespektoval signál se žlutým světlem "Pozor", pokračoval v jízdě a vjel do křižovatky v době, kdy pro jeho směr jízdy svítil signál s červeným světlem "Stůj". Zde se střetl s nezletilým chodcem M. U., který přecházel na přechodu pro chodce na signál se znamením "Volno". Chodec při střetu utrpěl těžká zranění, kterým na místě podlehl. Při zjištění skutkového děje vyšel soud prvého stupně ze svědeckých výpovědí a na ně navazující dokumentaci o provozu světelného signalizačního zařízení. Poté dospěl k závěru o vině stěžovatele, za což mu uložil trest odnětí svobody.
Proti rozsudku soudu prvého stupně se stěžovatel odvolal. V odvolání uvedl, že se nechce zbavovat odpovědnosti, neboť si je vědom porušení pravidel silničního provozu. Požádal však, aby odvolací soud přehodnotil jeho zavinění a při stanovení trestu přihlédl k jeho osobě a dosavadní bezúhonnosti. Vznesl i návrh na provedení vyšetřovacího pokusu na místě nehody za účasti svědků a přibraného znalce z oboru dopravy.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 8. 2000, čj. 10 To 289/2000-126, odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že v průběhu řízení nedošlo k žádným podstatným vadám, jež by mohly mít vliv na objasnění věci či na možnost uplatnění práva obhajoby. Uvedl, že nalézací soud vykonal všechny dostupné důkazy, nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy logicky a přesvědčivě zhodnotil a vyvodil z nich správná skutková a právní zjištění. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování považoval odvolací soud za nadbytečný a právně irelevantní, neboť nalézací soud měl pro své meritorní rozhodování dostatek jiných důkazů. Potvrdil i závěry soudu prvního stupně o druhu i výši uloženého trestu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na to, že v průběhu celého trestního řízení tvrdil, že do křižovatky vjel ve chvíli, kdy pro jeho směr jízdy svítil signál se žlutým světlem. Oba soudy však pokládaly jeho obhajobu za vyvrácenou s ohledem na obsah dalších důkazů. V odvolacím řízení navrhl provedení vyšetřovacího pokusu, na jehož základě by znalec vypracoval časový snímek přednehodového děje. Odvolací soud však jeho návrh považoval za nadbytečný, aniž by blíže vysvětlil své úvahy, které ho k takovému závěru vedly. Je přesvědčen, že odkaz na dokazování před soudem prvého stupně nemůže obstát, protože ani tento soud se nezabýval možností, zda by mohlo dojít ke střetu za situace, kdy stěžovatel vjel do křižovatky v poslední vteřině svítícího žlutého signálu, a chodec vešel do vozovky okamžitě po rozsvícení zeleného signálu pro chodce. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu ve způsobu, jakým odvolací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že vyšetřovatel zajistil záznam z kamery Městské policie v Pardubicích, na kterém měla být dopravní nehoda stěžovatele zachycena. Vyšetřovatel však tento záznam nezařadil do spisu a tím porušil povinnost stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jež vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Na žádost Ústavního soudu podle §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se k věci dále vyjádřil Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Pardubicích. Uvedl, že na Městské policii v Pardubicích zajistil kopii videozáznamu o dopravní nehodě, na kterém je zachycen pohled na M. nám. a světelnou křižovatku s ul. S. třída v Pardubicích. Kamera městské policie je umístěna na Domě služeb, tedy proti směru jízdy stěžovatele. Na záznamu jsou zachyceny semafory, které byly v době nehody v činnosti ve směru od Chrudimi na Hradec Králové. Stěžovatel projížděl v opačném směru. Videozáznam shlédl dozorující okresní státní zástupce, který sdělil, že ze záznamu nejsou patrné takové skutečnosti, aby byl způsobilý být zařazen do vyšetřovacího spisu jako důkaz. Stěžovatel ani jeho obhájkyně, jimž byl záznam přehrán, nepožadovali jeho zařazení do spisového materiálu.
K tomuto vyjádření stěžovatel písemně uvedl, že videozáznam mohl dle jeho názoru mít význam pro rozhodnutí soudu. Ve spojení s vteřinovým přehledem o stavu signalizace mohl být přesně určen okamžik, kdy vozidlo překonalo hranici křižovatky a jaký barevný signál v tu chvíli svítil na semaforu. Ze záznamu kamery by podle poznatků stěžovatele mělo být patrné, že před střetem zabrzdil, což by vrhlo nové světlo na věrohodnost všech svědků. O existenci videozáznamu se stěžovatel dozvěděl pouze od asistenta obhájkyně. Vyšetřovatel mu ho v rozporu s tvrzením Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pardubicích neumožnil shlédnout.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že odvolací soud se nezabýval některými významnými skutečnostmi a dostatečným způsobem se s nimi nevypořádal. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani rozhodovat, zda měl být použit ten či onen důkaz. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo v mezinárodních smlouvách dle článku 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94). O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozsah práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení.
V podrobnostech Ústavní soud uvádí:
Stěžovatel především namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz navrhovaný obhajobou, a to vyšetřovací pokus, na jehož základě by znalec vypracoval časový snímek přednehodového děje. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je ponecháno na obecných soudech, aby zvážily, jaké důkazy ve věci provedou. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které byly navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč považuje návrh stěžovatele na doplnění dokazování za nadbytečný a právně irelevantní. Poukázal přitom na důkazy provedené před nalézacím soudem, jež jsou pro meritorní rozhodnutí ve věci dostačující. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že nemůže obstát odkaz odvolacího soudu na dokazování před soudem prvého stupně. Soud provedl rozsáhlé dokazování, vyslechl řadu svědků dopravní nehody a nad rámec dokazování v přípravném řízení vyžádal podrobnou technickou dokumentaci. Vyslechl vedoucího provozu veřejného osvětlení, aby tak mohl spolehlivě vyloučit technickou závadu na světelném signalizačním zařízení v době nehody. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. O skutkovém ději, jak byl zjištěn provedeným dokazováním, neměl ani odvolací soud žádné pochybnosti. Z tohoto pohledu je návrh stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu, který by měl potvrdit jeho verzi o vyšetřované události, nadbytečný, neboť se nejedná o důkaz, jenž by byl pro posouzení skutkového stavu podstatný a nenahraditelný. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by neprovedení navrhovaného důkazu mělo vliv na přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy.
Stěžovatel poukazuje dále na to, že vyšetřovatel v průběhu vyšetřování zajistil záznam z kamery Městské policie v Pardubicích, na kterém byla zachycena dopravní nehoda stěžovatele, tento záznam však nezařadil jako důkaz do spisu. Z obsahu námitky je zřejmé, že směřuje proti postupu vyšetřovatele v přípravném řízení. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že uvedený postup vyšetřovatele je způsobilý k přezkoumání Ústavním soudem. Aby bylo možno jednání vyšetřovatele kvalifikovat jako zásah do lidských práv, muselo by jít o takový zásah, který by nebylo možno odstranit jinak. Ústavní soud, jenž se při svém rozhodování řídí zásadou subsidiarity, je oprávněn zabývat se ochranou základních práv až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3T 49/2000, Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně vyžádal dne 4. 4. 2000 videozáznam kamery Městské policie v Pardubicích, zachycující prostor části Masarykova náměstí před nehodou, a zapůjčil ho vedoucímu provozu veřejného osvětlení Služeb města Pardubic Z.N. Ze zprávy Služeb města Pardubic ze dne 7. 4. 2000 (č.l. 93) vyplývá, že při dopracování údajů o délce zeleného signálu ve směru jízdy stěžovatele v době před nehodou se vycházelo z předmětného videozáznamu policie. Tuto zprávu soud prvého stupně přečetl jako listinný důkaz při hlavním líčení dne 12. 4. 2000. Z obsahu protokolu (č.l. 100) je patrné, že soud umožnil obhajobě nahlédnout do čtené zprávy a stěžovatel k ní neměl žádné připomínky. O existenci videozáznamu se tedy dozvěděl nejpozději při tomto hlavním líčení a měl proto možnost odstranit případné důsledky jeho nezařazení do spisového materiálu v rámci řízení před soudy obou stupňů. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by tak učinil. Pokud napadá postup vyšetřovatele teprve v okamžiku podání ústavní stížnosti, není Ústavní soud oprávněn se takovou námitkou zabývat. Nevznesl-li stěžovatel námitku proti postupu vyšetřovatele v řízení před obecnými soudy, nemůže ji uplatnit cestou ústavní stížnosti. Taková, byť i důvodná námitka není za situace, kdy nebyla uplatněna v trestním řízení, sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí (viz např. IV. ÚS 341/01).
Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem odvolacího soudu byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu