ECLI:CZ:US:2002:2.US.643.02
sp. zn. II. ÚS 643/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti B. J., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.června 2002, sp. zn. 10 Co 521/2002, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 20.prosince 2001, č.j. 7 Nc 113/2001-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 3.10.2002 a doplněné dalším podáním, došlým dne 7.10. a 8.10.2002, napadá stěžovatel usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 20.12.2002, č.j. 7 Nc 113/2001-10, kterým bylo odmítnuto podání stěžovatele (dříve žalobce), doručené označenému okresnímu soudu dne 11.10.2001. Předmětné usnesení soudu prvního stupně bylo po odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2002, sp. zn. 10 Co 521/2002.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 11.10.2001 podal k Okresnímu soudu v Bruntále žalobu s návrhem na zahájení řízení proti: 1) Ing. B. Š., ředitelce Okresní správy sociálního zabezpečení v B., 2) E. L., pracovnici České správy sociálního zabezpečení v P. a 3) paní K., rovněž pracovnici České správy sociálního zabezpečení v P.
Okresním soudem v Bruntále prý byl stěžovatel bezdůvodně opakovaně vyzýván, aby odstranil vady návrhu a doplnil jej o konkrétní údaje přesto, že podle jeho názoru byl návrh úplný a správný, takže příslušnému soudu nic nebránilo, aby ve věci jednal a rozhodl. Ve skutečnosti, že podání doručené soudu I. stupně dne 11.10.2001 bylo usnesením Okresního soudu v Bruntále odmítnuto, spatřuje stěžovatel porušení práv a svobod, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", jakož i porušení Ústavy, konkrétně čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2.
Stejného pochybení se podle názoru stěžovatele dopustil i odvolací soud, pokud odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Obecné soudy tak, podle přesvědčení stěžovatele, nesplnily své povinnosti, neboť jsou především "určeny k ochraně zákonnosti a nikoliv k zajištění nekontrolovatelné moci státních úředníků". Oba obecné soudy prý nejednaly nestranně, když zejména soud prvního stupně "zneužil" příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") k odůvodnění svého rozhodnutí formou pouhého opakování citací shora označeného zákona, aniž by však stěžovateli "objektivně a konkrétně sdělil, co v návrhu chybí".
Z napadeného usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 20.12.2001, č.j. 7 Nc 113/2001-10, se zjišťuje, že podání stěžovatele, doručené tomuto soudu dne 11.10.2001, "o splnění povinnosti vyplývající ze zákona a z porušení práva ve smyslu ustanovení §80 odst. b) o.s.ř." (správně §80 písm. b) o.s.ř.), shora označený soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. s tím, že přes výzvu soudu (usnesení tohoto soudu ze dne 8.11.2001, č.j. 7 Nc 113/2001) k opravě a doplnění podání ve stanovené lhůtě nedošlo. Předmětným usnesením soudu I. stupně byl však stěžovatel náležitě poučen nejen o tom, v čem je třeba opravu a doplnění návrhu provést, ale byl i poučen o následcích nesplnění výzvy. Soudu prvního stupně bylo sice dne 13.11.2001 doručeno další doplňující podání stěžovatele, přes tuto skutečnost zůstaly vady podání neodstraněny, a v řízení nebylo možno z tohoto důvodu dále pokračovat.
Odvoláním napadené usnesení okresního soudu, potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.6.2002, sp. zn. 10 Co 521/2002.
V odůvodnění shora označeného usnesení odvolací soud konstatoval, že stěžovatel současně s odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně, vznesl námitku podjatosti vůči soudcům Okresního soudu v Bruntále a navrhl jejich vyloučení z projednávání a rozhodování v této věci, dle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud se proto v napadeném usnesení nejprve zabýval otázkou, zda ve věci rozhodoval podjatý soudce a na základě písemného vyjádření příslušné soudkyně, jakož i obsahu námitky stěžovatele dospěl k závěru, že důvodem k vyloučení soudce, nemůže být samotná okolnost, spočívající v postupu soudu v projednávané věci, případně v jiných věcech. Z tohoto důvodu proto rozhodl tak, že námitka stěžovatele o podjatosti předsedkyně senátu JUDr. R. G., není důvodná.
Ve vztahu k usnesení soudu I. stupně o odmítnutí návrhu, dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné podání stěžovatele, včetně všech změn a doplňků, nesplňuje náležitosti návrhu tak, jak jsou uvedeny v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., takže není zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá.
Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel převzal předmětné usnesení soudu prvního stupně, obsahující výzvu k doplnění a odstranění vad podání dne 12.11.2001. V reakci na obsah usnesení obdržel okresní soud dne 13.11.2001 další podání stěžovatele, v němž stěžovatel jen znovu opakoval svá tvrzení, uváděná v původním podání, když výši škody nijak neupřesnil a soudu sdělil, že podle jeho názoru v žalobě uvedl jasně, co požaduje a jak má soud rozhodnout. Za této situace proto považuje odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně o odmítnutí podání stěžovatele za věcně správné.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavněprávní argumentaci stěžovatel odkazuje bez bližšího zdůvodnění na údajné porušení těchto článků Ústavy : čl. 2 odst. 3 (zakotvující, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatnit jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon), čl. 9 odst. 3 (výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu), čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy), čl. 95 odst. 1 (soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem), jakož i čl. 96 odst. 2 (jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon; rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně).
Podle názoru stěžovatele došlo rovněž k porušení celé řady článků Listiny, konkrétně: čl. 2 odst. 2 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon), čl. 4 odst. 4 (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena) a čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu).
Stěžovatel tvrdí, že k porušení shora uvedených článků Listiny a Ústavy došlo ze strany obecných soudů tím, že ty jej sice vyzvaly, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř, k opravě a doplnění jeho podání ze dne 11.10.2001 a odvolání proti usnesení soudu I. stupně ve stanovené lhůtě, nesdělily mu však "objektivně a konkrétně, co v návrhu chybí". Argumentace stěžovatele v této otázce je dále založena na jeho přesvědčení, že jeho podání, včetně doplnění jsou dostačující pro rozhodování soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. V případě, že příslušný soud obdrží vadné podání, je předseda senátu povinen usnesením vyzvat účastníka, aby je ve stanovené lhůtě opravil nebo doplnil s tím, že ho poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o.s.ř.).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, a zejména z odkazu krajského soudu na obsah spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 7 NC 113/2001, stěžovatel podáním, které soud I. stupně obdržel dne 11.10.2001, podal žalobu proti pracovnicím OSSZ B. a ČSSZ v P. s tím, že předmětem řízení mělo být plnění povinnosti, "která vyplývá se zákona a z porušení práva ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř". Stěžovatel navrhoval, aby soud I. stupně rozhodl, že žalované pracovnice jsou povinny upustit od protiprávního jednání v neprospěch stěžovatele ve věci jeho důchodu a srážek z něho, a aby žalovaným byla uložena povinnost vydat řádné rozhodnutí o výměře důchodu, kde mu bude vypočten důchod dle platných předpisů a uhradit mu škodu v penězích, která mu protiprávním jednáním těchto pracovnic vznikla.
Okresní soud s ohledem na zřejmé vady žaloby splnil svoji povinnost, pokud stěžovateli usnesením uložil, ve lhůtě do 10 dnů od doručení usnesení doplnit, konkrétně od jakého protiprávního jednání (od jakých srážek z důchodu) má být ze strany žalovaných upuštěno, jak předmětná škoda vznikla a za jaké období, jakou částku požaduje z titulu škody a jakou právní povinnost každá ze žalovaných porušila. Současně měl stěžovatel upravit žalobní petit tak, aby bylo zřejmé, jak má soud rozhodnout.
V předmětném usnesení byl stěžovatel rovněž poučen o následcích nesplnění podmínek výzvy.
Přes toto poučení soudu, které rozhodně nelze označit za pouhou formální citaci příslušných ustanovení o.s.ř., stěžovatel vady žaloby ve stanovené lhůtě neodstranil, i když na ně reagoval dalším podáním.
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že obecné soudy jsou povinny se spokojit pouze se skutečnostmi (navíc nejasnými a neúplnými), uváděnými v podáních, pokud tyto nejsou dostatečným zákonným podkladem pro jejich řízení a rozhodování. Posouzení, zda návrh mimo obecných náležitostí (dle §42 odst. 4 o.s.ř.) splňuje náležitosti návrhu, uvedené v ustanovení §79 o.s.ř., přísluší příslušnému soudu. Zejména požadavek na přesný, jasný a srozumitelný žalobní petit, není formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí, mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy mohly nastat účinky, žalobcem zamýšlené. Obecné soudy, zejména pak soud I. stupně není oprávněn sám formulovat žalobní petit, neboť takové poučení o hmotném právu by bylo v rozporu se zásadou rovného postavením účastníků řízení.
Podstatnou je pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti rovněž skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by se řídil poučením, obsaženým v usnesení okresního soudu ze dne 20.12.2001, a odstranil vady podání, či je požadovaným způsobem doplnil. Stěžovatel ve velmi stručné, a z hlediska jím uváděného rozsáhlého porušení ústavnosti, zcela nedostatečně odůvodněné ústavní
stížnosti, ve vztahu ke shora uvedené skutečnosti uvádí, že "všechno podstatné již uvedl v žalobě, když podle jeho hodnocení byla podání dostatečná pro rozhodování soudu."
Za této situace se ovšem stěžovatel vědomě vystavil procesním důsledkům, vyplývajícím z nesplnění podmínek předmětného usnesení, o nichž byl ostatně tímto usnesením předem poučen, a nemůže se ústavní stížností úspěšně dovolávat porušení ústavně garantovaných práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti neshledal Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení výše citovaných článků Listiny a Ústavy za opodstatněné a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 5. listopadu 2002