ECLI:CZ:US:2002:2.US.649.01
sp. zn. II. ÚS 649/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupené JUDr. L. G., proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 2. 2001, č. j. 9 C 215/2000-47, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2001, č. j. 8 Co 433/2001-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 7. 11. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl.11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci uvedla, že v řízení před obecnými soudy "vzdorovala" jako žalovaná v právní věci o určení vlastnictví k nemovitostem. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2001, č. j. 8 Co 433/2001-71, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 2. 2001, č. j. 9 C 215/2000-47, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce - Ing. D. S. - je výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v citovaném rozsudku a dále byl zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka toliko popsala skutkový stav celé věci a zopakovala své námitky, uplatněné již před odvolacím soudem. Stěžovatelka uvedla, že se dříve u Okresního soudu ve Vsetíně domáhala po Ing. D. S. nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy mezí ním a stěžovatelkou, jejímž předmětem měl být převod vlastnictví k jedné polovině nemovitostí. Tomuto návrhu Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 9 C 256/97, vyhověl a tento rozsudek byl také potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 826/98. Do uvedeného rozsudku byl zahrnut přímo text kupní smlouvy. Z textu kupní smlouvy vyplývalo, že kupní cena za předmětné nemovitosti má být zaplacena do 45 dnů od uzavření kupní smlouvy. Stěžovatelka se s rozhodnutím soudů neztotožnila, neboť dle jejího názoru neměly soudy návrhu Ing. D. S. na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vyhovět. Stěžovatelka je toho názoru, že zásadní otázkou je, kdy je uzavřena kupní smlouva, je-li její text pojat přímo do výroku rozsudku, kterým je nahrazen projev vůle jedné ze stran. Další zásadní otázkou dle stěžovatelky je, zda pokud není ve smlouvě ohledně splatnosti kupní ceny výslovně uvedeno, kde je místo její splatnosti a je pouze uvedeno, že "cena bude kupující uhrazena", zda lze z toho dovodit, že bylo sjednáno, že splněním je místo bydliště věřitele, jak se podává v napadeném rozhodnutí, nebo zda v takovém případě platí ustanovení §567 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka totiž nezaplatila na základě uzavřené kupní smlouvy kupní cenu, odmítla ji zaplatit složenkou nebo bankovním převodem z důvodu velkého rizika dopravy poukázané částky čistě na její straně, když při ztrátě nebo myslném doručení by dluh uhrazen nebyl a naopak by stěžovatelce mohla vzniknout škoda. Stěžovatelka dále považuje za neplatný právní úkon, pokud právní zástupce Ing. S. zaslal odstoupení od smlouvy přímo stěžovatelce, i když věděl, že stěžovatelka má právního zástupce. Stěžovatelka současně uvedla, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala i dovolání. Dne 23. 5. 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2002, č. j. 22 Cdo 704/2002-97, kterým bylo dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází ze zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly, zda jsou naplněny důvody pro určení vlastnického práva k nemovitostem. Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, "...na straně Ing. D. S. je za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána stěžovatelka a Ing. S. potřebuje dát faktický a právní stav do souladu, dán naléhavý právní zájem na žalobě na určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, což nakonec v řízení ani zpochybněno nebylo. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní mocí rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, č. j. 9 C 256/97-35, t. j. dnem 26. 7. 1999, byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva o převodu v tomto rozsudku označených nemovitostí, a to na základě ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož platí, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. Za situace, kdy výrok rozsudku okresního soudu ve věci obsahuje úplný text kupní smlouvy a má splněny všechny požadavky podle hmotného práva, má tento rozsudek za následek, že dnem právní moci rozsudku se považuje smlouva za uzavřenou. Výklad, který k okamžiku uzavření kupní smlouvy zaujala stěžovatelka, by postavení druhého účastníka smlouvy činil značně nejistým a bez možnosti výkonu rozhodnutí by mohlo dojít k situaci, kdy přes existenci pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle by smlouva uzavřena nebyla. Nakonec to potvrzuje i postup žalované v tomto případě, která za okamžik uzavření smlouvy považuje datum 30. 5. 2000, kdy pro potřeby katastrálního úřadu předložila stěžovatelka rozsudek nahrazující na kupní smlouvě podpis Ing. S. a svůj na nově vyhotovenou kupní smlouvu připojila až 30. 5. 1999. Lhůta k zaplacení tedy začala plynout následující den po právní moci uvedeného rozsudku, t. j. od 27. 7. 1999. Jestliže stěžovatelka v této lhůtě kupní cenu nezaplatila, zcela důvodně Ing. S. zvolil postup podle §517 odst. 1 občanského zákoníku, vyzval stěžovatelku ke splnění v dodatečně stanovené lhůtě a za situace, kdy ani v této dodatečně stanovené lhůtě stěžovatelka kupní cenu nezaplatila, byl dán zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy. Písemnost s uvedením dodatečně stanovené lhůty k plnění i oznámení o odstoupení od smlouvy byly žalované řádně doručeny do vlastních rukou. Skutečnost, že tyto úkony nebyly adresovány zástupci stěžovatelky, nečiní tento úkon neplatným. Úkon byl učiněn potřebnou písemnou formou (§40 odst. 2 občanského zákoníku) a byl doručen adresátovi, jehož povinností bylo podle kupní smlouvy plnit, tedy účastníkovi smlouvy". Ústavní soud nemá důvodu se od tohoto názoru odvolacího soudu odchýlit a považuje jej za zcela správný. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svém postupu porušily povinnosti uložené jim občanským soudním řádem. Stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Krajský soud jednal zcela v mezích ústavnosti tím, že v souladu s příslušným procesním předpisem projednal odvolání podané stěžovatelkou a přezkoumal skutková zjištění i právní závěry učiněné soudem prvního stupně. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Za situace, kdy tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem a kdy obecné soudy hodnotily důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům, není možno vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů podáním ústavní stížnosti, jak činí stěžovatelka. Stěžovatelce bylo umožněno, aby využila všech procesních možností, daných jí občanským soudním řádem k tomu, aby hájila svá tvrzená práva. O její věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 Listiny vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku, Krajský soud v Ostravě své rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně řádně odůvodnil, když se ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně, a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu