ECLI:CZ:US:2002:2.US.651.01
sp. zn. II. ÚS 651/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. V., a 2) L. T., oba právně zastoupeni Mgr. Ing. J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 12 Co 245/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 11. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 12 Co 245/2001, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 12 Co 245/2001, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 1. 2001, č. j. 5 C 201/2000-18, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) domáhali určení, že jejich rodiče L. T., a B. T., byli ke dni úmrtí podílovými spoluvlastníky rovným dílem pozemku - zahrady o výměře 548 m2. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že rodiče žalobců se nestali spoluvlastníky předmětného pozemku, neboť předmětem konečné verze kupní smlouvy, s níž vyslovil povinný souhlas nadřízený úřad prodávajícího, tj. Okresní národní výbor ve Stodě, sporná pozemková parcela nebyla. Kromě toho byl dalším důvodem pro zamítnutí žaloby nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na určení (§80 písm. c) o. s. ř.), neboť rozsudek, jímž by bylo žalobě vyhověno, by byl pouze podkladem pro zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví, nikoliv podkladem pro dosažení změny zápisu v katastru nemovitostí a žalobci by museli podat žalobu na určení jejich vlastnictví ke spornému pozemku, aby změny zápisu v katastru nemovitostí dosáhli. Žaloba by nemohla být úspěšná ani v případě, že by bylo prokázáno, že se rodiče žalobců stali spoluvlastníky předmětného pozemku na základě kupní smlouvy z roku 1954, neboť vlastnické právo žalovaných by vzniklo vydržením dle ust. §134 obč. zák.
Protože společně s ústavní stížností napadli stěžovatelé výše uvedený rozsudek odvolacího soudu rovněž dovoláním, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tomto podaném dovolání.
Usnesením ze dne 27. 3. 2002, č. j. 30 Cdo 233/2002-55, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 5, za použití ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako dovolání nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že notářským zápisem ze dne 6. 4. 1954 byla uzavřena kupní smlouva, kterou rodiče stěžovatelů předmětný pozemek nabyli spolu s dalšími pozemky od tehdejšího MNV Vlkýš. Žalovaní J. a K. K. v průběhu řízení před obecnými soudy předložili pokračování v notářském zápise ze dne 17. 9. 1954, kterým byla původní kupní smlouva změněna tak, že předmětný pozemek nebyl předmětem prodeje. Pokračování v notářském zápise však podle stěžovatelů není potvrzeno ani podpisy účastníků, ani pečetí a podpisem notáře. Na tuto skutečnost stěžovatelé upozorňovali v řízení před obecnými soudy, odvolacímu soudu předložili i potvrzení notářské komory, že vydání stejnopisu notářského zápisu bez označení pečetí a podpisem notáře bylo nepřípustné, přesto soudy obou stupňů o tento listinný důkaz opřely odůvodnění svých rozsudků.
Stěžovatelé dále uvádějí, že soudu prvního stupně předložili jako důkaz i platební výměr finančního odboru tehdejšího ONV Stod ze dne 15. 4. 1955, ze kterého vyplývá, že rodičům stěžovatelů byly vyměřeny poplatky z převodu vlastnického práva z částky 2 170,- Kč podle původní kupní smlouvy, když podle změněné kupní smlouvy měla cena činit pouze 2 116, 20 Kč. Tento důkaz, uvádějí stěžovatelé, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezmínil. Odvolací soud pak k námitce ohledně opominutého důkazu pouze uvedl, že tato námitka nic nemění na závěru, že ONV Stod přivolil ke změněné kupní smlouvě, jejímž předmětem nebyl sporný pozemek.
Porušení svého ústavního práva spatřují stěžovatelé v následující dvou skutečnostech:
1. Odvolací soud svým postupem podle stěžovatelů odňal stěžovatelům možnost přezkoumat hodnocení důkazů v rámci řádného opravného řízení. Stěžovatelé mají zato, že pokud soud prvního stupně zcela opomene některý důkaz, ačkoli byl účastníky navržen a soudem proveden, nemůže odvolací soud nahrazovat úvahy soudu prvního stupně svými vlastními úvahami, neboť tak porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení.
2. Podle stěžovatelů dále existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry odvolacího soudu. Stěžovatelům je známo, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Naproti tomu se stěžovatelé domnívají, že i při respektování zásady volného hodnocení důkazů nemohou obecné soudy postupovat naprosto libovolně. Soudy obou stupňů postavily své rozhodnutí na listině, která byla předložena pouze v kopii, přičemž ani tato kopie nesplňuje předpoklady stanovené obecně závaznými právními předpisy v době jejího vystavení, a na základě takového důkazu dospěly k závěru, že byl učiněn právní úkon. Jiný listinný důkaz, svědčící o opaku, pak soudy buď zcela opomenuly, nebo jeho význam bagatelizovaly, aniž tento svůj postup řádně odůvodnily.
Ústavní soud si vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 201/2000. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na to, že před odvolacím soudem nebyly porušeny procesní předpisy, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy a ni ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají hodnocení důkazů provedené obecnými soudy:
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96), na což ostatně poukázali i samotní stěžovatelé ve své ústavní stížnosti: Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř."). V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ostatně již i dovolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou hodnocení důkazů, když konstatoval, že "oba soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., a výsledkem tohoto postupu byly závěry, které oba soudy uvedly ve svých rozsudcích. Oba soudy podrobně zmínily, které důkazy provedly, ke kterým z nich při rozhodování jako k důležitým přihlédly a z jakých důvodů. Hodnocení důkazů je myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudu o věrohodnosti informací získaných na základě provedených důkazů. Tyto závěry pak slouží jako podklad pro celkový závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené bere soud za prokázané a které tvoří tak zjištěný skutkový stav" (str. 4 výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002