ECLI:CZ:US:2002:2.US.652.02
sp. zn. II. ÚS 652/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. T. Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 To 459/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 To 459/2002, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. 8. 2002, č.j. 2 KZv 23/2002-265, kterým byl stěžovatel jakožto obviněný z důvodů uvedených v §67 písm. b) trestního řádu ponechán nadále ve vazbě dle §71 odst. 3 trestního řádu, protože byla splněna podmínka uvedená v §71 odst. 2, část věty druhé za středníkem, trestního řádu a časové omezení koluzní vazby neplatí. Jak Ústavní soud z napadeného usnesení krajského soudu zjistil, stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry státního zástupce, vycházejícího při svém rozhodování z výpovědi svědka Č. P. ze dne 1. 8. 2002, jež se týkala vzkazu, který od stěžovatele měl vyřizovat svědek L. C., a dále z poznatků kriminální policie, zachycených ve vysvětlení podaném Š. K., a k osobě R.H. Přitom argumentoval tím, že L. C. ve své výpovědi ze dne 1. 8. 2002 popřel, že by od stěžovatele cokoliv vzkazoval svědkovi P., a tak výpověď jmenovaného má stejnou důkazní hodnotu jako svědecká výpověď svědka P., což zakládá pochybnosti o tvrzeních posledně jmenovaného. Věrohodnost tohoto svědka je zpochybněna také rozdíly ve výpovědích ze dne 7. 3. 2001 v trestní věci obviněného Š. B., vedené u Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, a výpovědi ze dne 1. 8. 2002 zejména ohledně projektu stavby krematoria a půjčky 200 tis. Kč. Dále stěžovatel namítal, že výpověď svědka P. ohledně toho, co mu údajně mělo být vzkazováno prostřednictvím svědka C., tj. že to se svou výpovědí "posral" a že si má dát pozor na havířováky, je nelogická, neboť není zřejmé, jakou výpověď by měl mít na mysli, když v dřívější trestní věci stěžovatele a B. po propuštění z vazby stěžovatel svědka P. nijak nekontaktoval; není jasné ani to, jak by se předmětný vzkaz od stěžovatele mohl k C. "dostat" a jaký by byl pro to důvod. Je-li zmíněna osoba R. H., dle stěžovatele nebylo zřejmé, z jakého důvodu by se mělo jednat o spoluobviněného, a proč, jak a přes koho měl obviněný Š. vydávat pokyn pro tuto osobu. Pokud jde o Š. K., není patrné, proč nebyla vyslechnuta jako svědek. Na základě výše uvedeného měl stěžovatel za to, že důvody pro jeho ponechání ve vazbě jsou účelové, a proto je třeba, aby Městský soud v Plzni (a nikoliv tedy Krajský soud v Plzni, jak je uvedeno v poučení) napadené usnesení k zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Krajský soud se zabýval nejprve otázkou své příslušnosti. Přitom konstatoval, že podle §146a odst. 1 trestního řádu o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby, rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal, přičemž Krajský státní zástupce v Plzni působí v obvodu Krajského soudu v Plzni, a tak nemůže být příslušným soudem Okresní soud Plzeň - město (Městský soud v Plzni neexistuje). Ve věci samé stížnostní soud dospěl k závěru, že jsou dány konkrétní zjištění nasvědčující tomu, že obviněný působí na svědky ve snaze mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, které se proti němu vede. K osobě svědka P. soud uvedl, že v této fázi řízení mu nepřísluší hodnotit jeho věrohodnost; dle názoru soudu je však třeba přihlédnout k tomu, že jeho výpověď ze dne 1. 8. 2002 je učiněna v trestní věci stěžovatele, kdežto výpověď ze dne 7. 3. 2002 (pozn.: správně 7. 3. 2001) byla učiněna v trestní věci stěžovatele a dalšího obviněného H., ve které je svědek v postavení poškozeného, a navíc trestní spis obsahuje i kopii jeho výpovědi ze dne 11. 4. 2002 v trestní věci obviněného S., v níž se zmiňuje nejen o aktivitách dalších osob v souvislosti s trestnou činností, pro kterou je stěžovatel důvodně stíhán, na čemž se nic od uvalení vazby dne 23. 5. 2002 nezměnilo. Dále soud uvedl, že i když je postavení R. H. nejasné, ze zjištěných skutečností lze dovodit důvodné, byť zprostředkované podezření o působení stěžovatele i na tuto osobu v souvislosti se spáchanou trestnou činností. Pokud jde o záznam sdělení Š. K., v něm uvedené skutečnosti staví výpověď svědka C. do zcela jiného světla. Dle soudu tedy nejsou důvody pochybovat o věrohodnosti jmenované ani svědka P. Závěry státního zástupce jsou tedy správné, neboť hrozí, že by mohlo být zmařeno, event. podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání vzhledem k aktivitám stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítá, že příslušným soudem k projednání jeho stížnosti proti usnesení krajského státního zastupitelství je dle §26 trestního řádu Okresní soud Plzeň - město. Pokud jde o meritum věci, stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni se dostatečně nezabýval jeho námitkami, především pak věrohodností výpovědi svědka Č. P. Dle stěžovatele byla jeho výpověď ze dne 1. 8. 2002 vyvrácena výpovědí svědka L. C.a z téhož dne. Tvrzení tohoto svědka je nelogické, protože není zřejmé, jakou "výpověď" měl mít na mysli, když právě výpověď ze dne 1. 8. 2002 byla jeho první výpovědí v dané věci a když v jiné trestní věci (ČVS: KVSM-100/10-2001), vedené u KÚV Ostrava, mimo jiné proti stěžovateli vypovídal dne 7. 3. 2001. Jeho výpověď je zpochybněna také úředním záznamem ze dne 1. 8. 2002, dle něhož v podaném vysvětlení Š. K. uvedla jiný text, než jaký uvedl svědek P. (tj. že ho pozdravuje pan Š. z vazby a že si má dát pozor na kluky z Havířova). Není rovněž pochopitelné, proč jmenovaná nebyla vyslechnuta jako svědek. Krajský soud se nezabýval ani tím, jakým způsobem by mohl mít L. C. vzkazy od stěžovatele, když mezi sebou již neudržují žádný kontakt. Rovněž ve věznici Plzeň - Bory nejsou v tomto ohledu negativní poznatky, čímž se však soud nezabýval. Pokud jde o ovlivňování R. H., také dle soudu vznikají pochybnosti jeho vztahu ke stěžovateli, přičemž úřední záznam ze dne 31. 7. 2002, na který odkazuje v usnesení státní zástupce, je "naprosto neprocesní", nemůže být součástí spisového materiálu a nemůže odůvodňovat další pokračování vazby. Stěžovatel v souvislosti s postupem krajského soudu poukazuje na čl. 8 odst. 1 Listiny s tím, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vždy s přihlédnutím k okolnostem případu vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv, a dále uvádí, že spravedlivý proces je neopominutelnou podmínkou existence demokratického právního státu, a je ve vztahu k takovému státu účelem o sobě samým; jedním z jeho principů je povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud se krajský soud nezabýval věrohodností svědka a nevypořádal se s námitkami obsaženými v jeho stížnosti, porušil právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu navrhuje napadené usnesení zrušit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s poukazem na §26 trestního řádu uvádí, že v dané věci rozhodoval nepříslušný soud. Jedná se o námitku uplatněnou již v řízení před Krajským soudem v Plzni, jíž se uvedený soud zabýval a plně se s ní vypořádal v napadeném usnesení. Vycházel přitom z ustanovení §146a trestního řádu, dle kterého o dalším trvání vazby rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal; jestliže tedy rozhodnutí vydal krajský státní zástupce, o stížnosti rozhoduje krajský soud. Uvedený názor je plně v souladu s názorem vyjádřeným v obecně uznávaném komentáři k trestnímu řádu - Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád, komentář, díl I., 4. vydání, C.H.Beck, 2002, str. 868, dle kterého aplikace ustanovení §26 trestního řádu nepřipadá v úvahu, neboť se vztahuje jen na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s tímto závěrem ztotožňuje, pokládá předmětnou námitku stěžovatele za nedůvodnou.
Ústavní soud se neshledal ani opodstatněným tvrzení stěžovatele, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s otázkou věrohodnosti výpovědi svědka Č. P., resp. s tím souvisejícími námitkami obsaženými ve stížnosti proti usnesení státního zástupce. Krajský soud se jednak zabýval námitkou "nelogičnosti" ve výpovědi obsažené a dospěl k závěru, že L. C., resp. stěžovatel, mohl mínit jeho výpověď ze dne 7. 3. 2001 nebo jeho výpověď 11. 4. 2002 v trestní věci obviněného S., jednak i rozporem ve výpovědích obou svědků, přičemž se přiklonil ke svědecké výpovědi svědka P. vzhledem k tomu, že nevznikly žádné pochybnosti o věrohodnosti jeho osoby. Namítá-li stěžovatel, že se soud dostatečně nezabýval rozdíly mezi výpovědí svědka P. a údaji uvedenými v úředním záznamu ze dne 1. 8. 2002, dle názoru Ústavního soudu to nebylo třeba z důvodu, že žádný zásadní rozdíl nevzniká, protože jejich smysl zůstává zachován (v obou případech jde o výhrůžku tomuto svědkovi). Pokud jde o možnost působení stěžovatele na osobu R. H., jak měla vyplynout z úředních záznamů ze dne 23. 7. 2002 a 31. 7. 2002, i touto otázkou se krajský soud zabýval a dospěl k závěru, že v daném ohledu jde o důvodné, i když zprostředkované podezření. Přitom zohlednění těchto poznatků v rozhodování orgánů činných v trestním řízení není vyloučeno (viz literatura shora, str. 361).
Závěrem Ústavní soud pokládá za potřebné uvést, že i když stěžovatel namítal nedostatečné zdůvodnění napadeného rozhodnutí, podstatou jeho námitek byl především nesouhlas s tím, jak krajský soud hodnotil důkazy, konkrétně dvě protichůdné svědecké výpovědi, a jaký právní závěr z nich vyvodil. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu tento soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval, ledaže by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. To však v daném případě zjištěno nebylo, a tak závěr krajského soudu, že na základě zjištěných skutečností jsou dány důvody trvání vazby stěžovatele dle §67 písm. b) (ve spojení s §71 odst. 2, věta druhá za středníkem) trestního řádu, je projevem jeho nezávislého rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu