ECLI:CZ:US:2002:2.US.654.01
sp. zn. II. ÚS 654/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného JUDr. V. K., proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 9 To 374/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2001 a na základě výzvy k odstranění vad podání byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 31. 12. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 9 To 374/2001. Výše uvedenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, byl stěžovatel J. P. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že společně s I. Š. ve věci již odsouzeným dne 23. 10. 2000 v Benátkách nad Jizerou, kdy odsouzený I. Š. uzavřel v A., smlouvu o nájmu osobního motorového vozidla zn. Š. na cestu do SR do dne 27. 10. 2000, s uvedeným vozidlem oba vycestovali do Chorvatska, kde na blíže nezjištěném místě poblíž Dubrovníku vozidlo prodali nezjištěným osobám ke škodě majitele J. Š. Dále byl stěžovatel uznán vinným v bodě 2) trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době po 20. 10. 2000 přinutil I. Š. pod pohrůžkami fyzického násilí na členech jeho rodiny k vypůjčení shora uvedeného vozidla Š. na jeho jméno a občanský průkaz v A., a pod stejnými vyhrůžkami jej přinutil k jízdě do Chorvatska, kde vozidlo prodal nezjištěným osobám. Za toto jednání pak byl stěžovatel odsouzen podle ust. §250 odst. 3 tr. zák. za použití ust. §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s odsouzeným I. Š. nahradit způsobenou škodu poškozenému J. Š. ve výši 314 620,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na občanskoprávní řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 9 To 374/2001, zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud se týká trestného činu podvodu, založily obecné soudy výrok o stěžovatelově vině především na výpovědích spoluobžalovaného I. Š., které se rozcházejí s výpověďmi svědků, a tyto rozpory ve výpovědích soudy obou stupňů pominuly, pro jejich vysvětlení žádné další důkazy neprovedly, v odůvodnění svých rozhodnutí se jimi nezabývaly. Odvolací soud se stěžovatelem vytýkanými rozpory ve výpovědích svědků vypořádal pouze povrchně, nebo je označil za nepodstatné. Výpověď spoluobžalovaného Š. pak odvolací soud označil za věrohodný a usvědčující důkaz. Ve svých rozhodnutích obecné soudy vycházely podle stěžovatele pouze z jedné z možných verzí případu. Pokud se týká trestného činu vydírání, založily soudy obou stupňů výrok o stěžovatelově vině výhradně na výpovědi spoluobžalovaného I. Š., když navržený svědek T. se k jednání nedostavil. Hodnocení provedených důkazů se stěžovateli jeví jako nesprávné, nepřesvědčivé a povrchní. Podle stěžovatelova názoru nebylo tedy v nezbytném rozsahu dokázáno, že stěžovatel spáchal trestné činy, za které byl odsouzen, když výsledky dokazování umožňují dojít i k jinému závěru. Dále soudy obou stupňů podle stěžovatele nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků, když to, že byl stěžovatel již několikrát soudně trestán, pro něj znamenalo, že se soud stěžovatelem uvedenou výpovědí a verzí případu vůbec nezabýval a neprovedl důkazy, které by stěžovatelovu výpověď mohly podpořit, nebo alespoň takové důkazy, aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Soud se nesnažil, uvádí stěžovatel, objasnit stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu, a učinil skutkové závěry, které z tohoto postupu logicky vyplývají. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav rovněž správně právně posoudil.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela důvodně vzal za podklad svých zjištění výpověď spoluobžalovaného I. Š. jako věrohodný usvědčující důkaz. Podrobně se pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se důvěryhodnosti výpovědi spoluobžalovaného I. Š. Námitky stěžovatele týkající se věrohodnosti této výpovědi neshledal odvolací soud důvodnými, neboť spoluobžalovaný vypovídal v průběhu řízení o všech podstatných momentech shodně, rozpory zásadní povahy se u něho nevyskytly, způsob jednání obžalovaného Š., jak ho vylíčil v přípravném řízení, se shoduje s popisem podaným při hlavním líčení. Pokud se spoluobžalovaný Š. ve svých výpovědích lišil v některých skutečnostech, jednalo se podle odvolacího soudu pouze o detaily a nepodstatné okolnosti. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného Š. je podpořena i dalšími provedenými důkazy.
Ústavní soud se s výše uvedenými závěry odvolacího soudu ztotožňuje, a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí následující: V souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 29. ledna 2002