ECLI:CZ:US:2002:2.US.654.2000
sp. zn. II. ÚS 654/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, čj. 6 To 78/2000-1329, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 11. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání. Tvrdí, že stížností napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu jako orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 17/99, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 9. 2. 2000, čj. 48 T 17/99-1239, stěžovatele vinným trestnými činy pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona a podle §250a odst. 1, odst. 5 trestního zákona a pokusem téhož trestného činu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služeb souvisejících s uzavíráním pojistných smluv a likvidací pojistných událostí a služeb podobných na dobu pěti let a zavázal ho k náhradě škody. Podle skutkových zjištění spáchal stěžovatel trestnou činnost tím, že v období od 30. 8. 1996 do 18. 11. 1996 jako likvidátor pojistných událostí v pojišťovně Česká kooperativa, a.s., agentura Praha, ve třech případech zařídil, aby byla vyplacena náhrada škody za likvidaci pojistných událostí, o nichž věděl, že se ve skutečnosti nestaly. Tím se spolupodílel na vzniku škody pojišťovny ve výši 117.812,- Kč, za což od spoluobžalovaného S. přijal částku 20.000,- Kč (bod II/1 rozsudku), dále ve výši 961.280,- Kč, za což od spoluobžalovaného S. přijal částku 30.000,- Kč (bod II/2 rozsudku) a ve výši 829.750,- Kč, za což mu obžalovaný S. zaplatil částku 40.000,- Kč (bod II/3 rozsudku). Ačkoli věděl, že se jedná o fingovanou pojistnou událost, přijal dále dne 1. 8. 1997 hlášení o havárii vozu, dal pokyn k registraci ohlášené pojistné události, ale k vyplacení náhrady plnění ve výši 300.341,- Kč opatřením orgánů policie nedošlo (bod III. výroku rozsudku).
Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Poukázal na nezákonnost výroku o vině i způsobu hodnocení důkazů. Dle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že jednal s vědomím o fingování pojistných událostí a s úmyslem poškodit pojišťovnu. Argumentaci soudu označil za neobjektivní, důkazně nepodloženou a opřenou o spekulativní úvahy a konstrukce.
Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 3. 8. 2000, čj. 6 To 78/2000-1329, ohledně stěžovatele ve výroku o vině pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona a ve výroku o trestu (bod III rozsudečného výroku). Věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za trestné činy uvedené v bodě II rozsudečného výroku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služeb souvisejících s uzavíráním pojistných smluv a likvidací pojistných událostí. Uvedl, že v otázce provedeného dokazování i jeho hodnocení nemůže nalézacímu soudu nic vytknout. Soud prvého stupně se řádně zabýval i rozpory mezi jednotlivými důkazy, vypořádal se s nimi a zhodnotil jejich příčiny a význam. Vyvodil správná a úplná skutková zjištění. Výhrady měl pouze k bodu III rozsudečného výroku. Nepřisvědčil námitkám stěžovatele, jež se vztahovaly k provádění a hodnocení důkazů. Uvedl, že představují jeho subjektivní posouzení při vytržení ze souvislostí. Konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu nevzbuzují důvodné pochybnosti, jsou logická a vycházejí z provedených důkazů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. Ztotožnil se i s použitou právní kvalifikací jednání stěžovatele v bodě II výroku rozsudku. Upozornil na to, že nalézací soud jednání stěžovatele posoudil nikoli podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, ale z hlediska §16 odst. 1 trestního zákona podle zákona pozdějšího, který je pro stěžovatele příznivější. Shledal naopak coby opodstatněnou námitku, jež vytýká nepodloženost skutkových zjištění, že v případě pod bodem III výroku měla být likvidace pojistné události realizována 18. 8. 1996. S poukazem na další pochybení nalézacího soudu proto výrok III rozsudku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tuto okolnost zohlednil při novém rozhodnutí o výměře trestu.
Stěžovatel napadl potvrzující výrok o vině rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000 projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož se proti svému bývalému zaměstnavateli dopustil úmyslného podvodného jednání, aby zajistil jiným osobám pojistné plnění, na něž neměly nárok. Uvedl, že od počátku svého trestního stíhání tvrdil, že při dokumentování pojistných událostí, které předkládal spoluobžalovaný S., postupoval zcela standardním způsobem. Pokud se v těchto případech o fingované pojistné události jednalo, o podvrzích nevěděl. Zdůrazňoval, že provedeným dokazováním nebyl opatřen jediný přímý důkaz, jenž by potvrzoval, že on sám likvidoval pojistné události s vědomím, že jsou fingovány. Nalézací soud založil subjektivní stránku na předpokladech, jež vycházely ze zcela kusých skutečností. Nepoložil si otázku, zda nepřímé důkazy tvoří ucelený nepřerušený řetězec nebo zda je možná i jiná interpretace těchto indicií. Své mylné závěry učinil soud z okolností, že při likvidaci pojistných událostí jednal se S. bez plných mocí a v krátkém časovém úseku pro něho vyřizoval více pojistných událostí, že měl v paměti svého diáře uloženo jeho telefonní číslo, že výše provize od S. byla v nepoměru s výší pojistných plnění. Již v odvolání stěžovatel upozornil, že dedukce soudu neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, že byl o podvrhu pojistných událostí informován. Očekával, že se odvolací soud bude jeho argumentací odpovědně zabývat. Odvolací soud však převážnou část jeho výhrad odmítl paušálním tvrzením, že představují subjektivní posouzení věci při vytržení ze souvislostí, a jeho argumenty odbyl paušálním odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tímto "pohodlným způsobem" se odvolací soud vyhnul povinnosti zabývat se konkrétními odvolacími důvody. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že vykonaná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a není ani dána návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pochybení vidí stěžovatel i v tom, že odvolací soud svůj rozsudek řádně neodůvodnil.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje zejména hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že za situace, kdy proti němu neexistuje jediný přímý důkaz, se odvolací soud nezabýval tím, zda nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec, a paušálně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je toliko oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody zakotvené v Listině či garantované Ústavou. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování. Při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze hodnotit pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho přesvědčení bylo důvodné (srov. I. ÚS 425/97).
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by odvolací soud porušil svým postupem výše uvedené zásady v tom smyslu, že by nerespektoval kautely ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Za situace, kdy soud prvého stupně provedl rozbor a hodnocení důkazů způsobem, s nímž se odvolací soud ztotožnil, nebyl povinen znovu takové hodnocení opakovat v rámci odvolacího řízení. Postačilo, že shrnul skutková zjištění nalézacího soudu a odkázal na jeho správný postup. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho argumenty, které měly vyvrátit závěry nalézacího soudu o údajné vědomosti stěžovatele stran podvodů obžalovaného S.. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud tuto argumentaci stěžovatele zhodnotil jako subjektivní, ničím neprokázané posouzení věci při vytržení ze souvislostí. Poukázal přitom na dokazování provedené nalézacím soudem, z něhož vyplynulo, že stěžovatel byl velmi zkušený a dlouholetý zaměstnanec pojišťovny, který znal vnitroorganizační předpisy i pracovní postupy. Vyšel z řady souvislostí mezi jednotlivými případy likvidace předmětných pojistných událostí, jež potvrzují, že stěžovatel musel vědět o fingovaných pojistných podvodech, které vědomě neoznámil a naopak zajistil, aby mu byly přiděleny mimo pořadník, následně je likvidoval a zajistil vyplacení pojistného plnění. Odůvodnění rozsudku obsahuje i úvahy odvolacího soudu v souvislosti s posuzováním prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení trestního zákona. Vypořádal se v něm jak s obecnými námitkami stěžovatele stran hodnocení důkazů, které jsou nyní uplatněny i v ústavní stížnosti, tak s námitkami proti údajně nesprávnému procesnímu postupu nalézacího soudu. Lze tudíž konstatovat, že odvolací soud své závěry vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní soud neshledal v jeho postupu pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv nebo svobod. Okolnost, že stěžovatel se způsobem, jakým odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí, nesouhlasí, nemůže být sama o sobě důvodem úspěšnosti ústavní stížnosti.
Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že - jak vyplývá ze spisu - stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti pravomocně odsouzen i pro skutek, jenž byl původně kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu. Příslušný rozsudek obecného soudu ovšem přirozeně přezkumu Ústavního soudu již nepodléhá.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, nevybočuje z mezí zákona. V něm učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by odvolací soud porušil některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu