ECLI:CZ:US:2002:2.US.660.01
sp. zn. II. ÚS 660/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. B. F., zastoupeného advokátkou JUDr. M. O., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 12. 1999, č.j. PÚ-1/3358/13/92-201/3, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2001, č.j. 30 Ca 25/2000-22, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále také jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě s cit. zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2001, č.j. 30 Ca 25/2000-22, jakož i rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 12. 1999, č.j. PÚ-1/3358/13/92-201/3, neboť má za to, že na základě uvedených rozhodnutí došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") bylo rozhodnuto, že O. F., k jedné ideální polovině, a stěžovatel Ing. B. F., k jedné ideální polovině, nejsou spoluvlastníky pozemků bývalého pozemkového katastru o celkové výměře 2046 m2. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedená nemovitost (kromě dalších) přešla na základě rozhodnutí St. notářství v Jihlavě ze dne 28. 4. 1977, zn. 4D 144/76-48, do vlastnictví MVDr. B. F. Jmenovaný dne 8. 10. 1998 zemřel a jeho právními nástupci se stali manželka O. F. a syn Ing. B. F. (tj. stěžovatel). Rozhodnutím Městského národního výboru ze dne 14. 10. 1985, č.j. 1251/85, byla uvedená parcela, vyvlastněna ve prospěch čs. státu, zastoupeného koncernovým podnikem T., pro stavbu "T.", a to za náhradu v celkové výši 1.167,60 Kč. Spolu s tímto pozemkem (jakož i pozemky dalšími) byla vyvlastněna i část p.č. 164 o výměře 873 m2, jež však nebyla ve vlastnictví MVDr. B. F. a nebyl na ni uplatněn restituční nárok, proto tato nemovitost není předmětem rozhodnutí. V řízení před pozemkovým úřadem bylo dále z vyjádření T., a. s., zjištěno, že dle rozhodnutí o vyvlastnění měla zabezpečit proplacení předmětné částky T., koncernový podnik, (tj. organizační jednotka právního předchůdce T., s. p.); doklad o zaplacení však nemají k dispozici. Doklad o úhradě nebyl nalezen ani v Moravském zemském archivu v Brně, pracoviště Třebíč, kde jsou archivovány dokumenty T., s. p. Ze sdělení Okresního soudu v Prostějově vyplynulo, že uvedená částka nebyla složena ani do úschovy na St. notářství v Prostějově. Dále bylo zjištěno, že dne 1. 2. 1983 byl Ministerstvem zemědělství a výživy ČSR (pod č.j. 40-19/83-413) vydán předchozí souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě o celkové výměře 5,0 ha pro výstavbu nového závodu T. Rozhodnutí o trvalém odnětí pozemků ke dni 15. 8. 1985 bylo vydáno Okresním národním výborem v Jihlavě dne 24. 6. 1985, č.j. 1626/84-201/1-Vyb. Následně byl předmětný pozemek zastavěn, když rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno již 4. 7. 1983 pod č.j. ÚP-848/83 a stavební povolení bylo vydáno 26. 6. 1985. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 4. 1989 pod č.j. ÚPA - 248/89. Ve svém rozhodnutí dále pozemkový úřad uvedl, že se prvotně zabýval otázkou, zda na uplatněný restituční nárok dopadá věcná působnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tedy, zda se jedná o zemědělský majetek uvedený v §1 odst. 1 cit. zákona. S ohledem na to, že před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění pozemků bylo vydáno jak rozhodnutí o vynětí pozemků ze ZPF, tak i stavební povolení ke stavbě galvanovny, jednalo se o pozemky, které nebyly půdou tvořící zemědělský půdní fond. Z toho vyplývá, že se v době odnětí vlastnického práva nejednalo o zemědělský majetek dle §1 odst. 1 zákona o půdě, a tak není dána věcná působnost tohoto zákona; restituční nárok spadá pod režim zákona č. 87/1991 Sb. Z tohoto důvodu pozemkový úřad nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě odmítl.
Napadeným rozsudkem krajského soudu, který rozhodoval o opravném prostředku podaném stěžovatelem a paní O. F., bylo rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. Krajský soud své závěry odůvodnil tím, že pozemkový úřad dospěl ke správnému rozhodnutí, že v říjnu roku 1985, kdy pozemky byly vyvlastňovány, již nebyly zemědělskou půdou. Z tohoto důvodu nebyla splněna podmínka věcné působnosti zákona o půdě. S ohledem na skutečnost, že byl u pozemkového úřadu řádně uplatněn na předmětné pozemky restituční nárok, bylo povinností tohoto správního orgánu ve věci rozhodnout, byť v daném případě negativně. K námitkám ohledně p. č. 164 se soud odmítl vyjádřit s tím, že tato parcela nebyla předmětem rozhodnutí odpůrce.
Proti cit. rozhodnutím pozemkového úřadu a krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že otec stěžovatele se nikdy nedozvěděl, že pozemky, které mu byly vyvlastněny, nebyly v rozhodném okamžiku zemědělskou půdou, a proto nemohl žádat o vydání nemovitostí v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. Rozhodnutím pozemkového úřadu se zvětšily majetkové křivdy, když otec stěžovatele vycházel ze zásady rovnoprávných vztahů, že lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech, že základní práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a z toho, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Otec stěžovatele vycházel také z toho, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Dále stěžovatel poukazuje na to, že jeho otci nikdy nebyla náhrada za vyvlastnění nabídnuta, a tak se jedná o vyvlastnění bez náhrady. V rozhodnutí je také uvedeno, že parcela č. 164 nebyla ve vlastnictví MVDr. B. F., a proto nebyl tento pozemek předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu; stěžovatel však ve svém odvolání doložil, že jeho otec byl vlastníkem, neboť tato je uvedena na listu vlastnictví ze dne 18. 3. 1982, na který odkazuje rozhodnutí státního notářství v Jihlavě, sp. zn. 4D 144/76, a 4D 525/82 ze dne 22. 4. 1982, ve věci dodatečného dědictví po A. B. Pozemkový úřad dle názoru stěžovatele svým rozhodnutím vydaným až v roce 1999 zbavil navrhovatele možnosti se hájit a nárokovat svá práva získat zpět vlastnictví k nemovitostem, čímž zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
Současně stěžovatel navrhl, aby náklady na zastoupení podle §29 a §30 zákona o Ústavním soudu zcela hradil stát, neboť od roku 1998 není zaměstnán a jeho jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost je vlastně opakováním důvodů opravného prostředku, o kterém rozhodl zdejší osud jako o nedůvodném. Z tohoto důvodu soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému porušení práv dle čl. 11 a čl. 36 Listiny se soud nemohl vyjádřit, neboť stěžovatelem nebylo specifikováno, jakým způsobem měl soud tato ustanovení porušit. Pozemkový úřad se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti je patrný nesouhlas stěžovatele s názorem pozemkového úřadu, jakož i krajského soudu, na to, zda nárok, uplatněný právním předchůdcem stěžovatele, spadá pod věcnou působnost zákona o půdě či nikoliv. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem pozemkového úřadu, který stěžovateli - v konečném důsledku - uplatněný restituční nárok nepřiznal, a tedy i se závěrem krajského soudu, který toto zamítavé rozhodnutí potvrdil. V řízení před pozemkovým úřadem bylo zjištěno, že předmětný pozemek byl ještě před odnětím vlastnického práva otci stěžovatele, jenž uvedený pozemek neužíval, vyňat ze zemědělského půdního fondu, jakož i to, že před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění bylo rozhodnuto o umístění stavby galvanovny a o vydání stavebního povolení k této stavbě a že následně byl tento pozemek zastavěn. Za situace, kdy v době odnětí vlastnického práva se již zjevně nejednalo o pozemek tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, právní názor obecného soudu, dle kterého v tomto případě není dána věcná působnost zákona o půdě (§1 odst. 1 cit. zákona), je výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazuje znaky protiústavnosti. Ta by mohla být dána - vzhledem k danému případu - v důsledku toho, že právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), eventuelně v důsledku svévolné interpretace cit. ustanovení zákona o půdě nebo interpretace v rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98). Takováto pochybení Ústavní soud nezjistil a stěžovatel je ostatně ani nenamítal.
Námitka, že právní předchůdce stěžovatele se o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu nedozvěděl, neboť nebyl (jakožto vlastník) účastníkem příslušného správního řízení, nemůže obstát. Jiný postup orgánů veřejné moci vůči stěžovateli by byl, jak vyplývá z výše uvedeného, contra legem, a tak nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že bylo věcí stěžovatele zjistit si potřebné skutečnosti (nehledě na to, že vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu bylo možno nepřímo dovodit z vyvlastňovacího rozhodnutí) a následně postupovat dle příslušného předpisu, tj. zákona č. 87/1991 Sb.
Nelze ani dospět k závěru, že by správní orgán zbavil stěžovatele možnosti se hájit a nárokovat svá práva (patrně z důvodu průtahů ve vyřízení jeho věci), neboť otec stěžovatele, jak vyplynulo ze spisu pozemkového úřadu, uplatnil v rámci jediného podání celou řadu restitučních nároků, založených na různých restitučních titulech, jež vyžadovaly provedení poměrně rozsáhlého dokazování ze strany správního orgánu, přičemž nároky stěžovatele (resp. jeho právního předchůdce) byly pozemkovým úřadem průběžně vyřizovány. Je třeba dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, co konkrétně správnímu úřadu vytýká.
Pokud jde o námitku týkající se parcely č. 164, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu. I když tento pozemek byl v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu na okraj zmíněn, nebylo o něm, jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu, v dané věci rozhodováno. Domnívá-li se stěžovatel, že ohledně p. č. 164 restituční nárok uplatněn byl, a tedy, že má být v této věci rozhodnuto, je třeba postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Opírá-li se ústavní stížnost o tyto námitky, nezbylo Ústavnímu soudu - vzhledem k závěrům shora uvedeným - než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možno vyhovět návrhu stěžovatele ani, co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu