ECLI:CZ:US:2002:2.US.662.2000
sp. zn. II. ÚS 662/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka, ve věci ústavní stížnosti ThMgr. M. S., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, č.j. 1 Cao 55/2000-213, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 1999, č.j. 18 Ca 92/94-171, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2000, č. j. 18 Ca 92/94-191, a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. 440 114 111 ze dne 14. 2. 1994 za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí svou ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, č.j. 1 Cao 55/2000-213, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 1999, č.j. 18 Ca 92/94-171, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2000, č. j. 18 Ca 92/94-191. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 2. 1994, č. 440 114 111, kterým byl stěžovateli odňat od 22. 2. 1994 plný invalidní důchod podle §96 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a od uvedeného data mu byl přiznán částečný invalidní důchod ve výši 2.242,- Kč měsíčně s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Praze -východ ze dne 13. 12. 1993 není nadále invalidní, ale jen částečně invalidní. Navrhovatel byl proto uznán schopným vykonávat lehčí fyzické práce nebo práce administrativní. Na tomto základě mu byl od 22. 2. 1994 přiznán částečný invalidní důchod. Proti rozhodnutí ČSSZ podal stěžovatel opravný prostředek. Na jeho základě proběhlo řízení před Krajským soudem v Praze, který provedl dokazování posudky Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 8. 1995 a 5.3. 1996 a dále Katedry posudkového a revizního lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "KPRL") ze dne 22. 3. 1999. Na základě tohoto posudku dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že zdravotní stav stěžovatele odpovídal závěrům vedlejšího účastníka a jeho rozhodnutí svým rozsudkem, č. j. 18 Ca 92/94-171, potvrdil. Rovněž odvolací soud se opřel o tento posudek KPRL a hodnotil jej jako úplný a přesvědčivý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a současně využil možnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném znění. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2001. Stěžovatel ve stanovené lhůtě svou ústavní stížnost o námitky vůči tomuto usnesení nerozšířil, takže se Ústavní soud mohl zabývat pouze námitkami stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatel uvádí závěry posudku z roku 1992, kterým byl uznán plně invalidním a posudku z roku 1999, který potvrdil jeho částečnou invaliditu. Podle jeho názoru mezi souhrnem diagnóz v obou posudcích není žádný podstatný rozdíl. Stěžovatel zde tvrdí, že předmětem řízení, jehož výsledek napadá, nemělo být pouze zjištění jeho zdravotního stavu, nýbrž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. 2. 1968, sp zn. 7 Cz 7/68) zjištění, zda a v jakém směru došlo ke zlepšení zdravotního stavu invalidního občana oproti stavu, jaký byl ustálen v době přiznání plné invalidity. Takovou otázku ale Krajský soud v Praze ani znalci nepoložil a spokojil se pouze s jeho konstatováním, že zdravotní stav stěžovatele hodnotí jako odpovídající invaliditě částečné podle §37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění.
Podle stěžovatele tak došlo rozsudkem Vrchního soudu v Praze k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když toto právo vylučuje libovůli při rozhodování a vyžaduje mimo jiné nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními soudu a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, povinnost soudu hodnotit důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, jakož i své rozsudky odůvodnit na základě spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné. Odvolací soud však vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když se soud I. stupně zaměřil na zjištění skutečností, které nejsou samy o sobě významné z hlediska §29 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto navrhl zrušení jeho rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřila JUDr. J. N., která spolu s pověřenou členkou rozhodujícího senátu JUDr. I. D. obsáhle rozebrala právní úpravu a rozhodující skutkový stav v dané věci a konstatovala, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Poukázala na to, že pokud by byl přijat právní názor stěžovatele o tom, že přiznaná invalidita může být v budoucnu odňata pouze při zlepšení právního stavu, znamenalo by to nerovnost mezi občany, protože by to i trvale zvýhodňovalo ty, kterým byla v minulosti invalidita přiznána např. v důsledku nadhodnocení zjištěného zdravotního stavu. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila JUDr. M. S., která pouze odkázala na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Česká správa sociálního zabezpečení se nevyjádřila.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen, včas odstranil vady podání a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny upřena možnost domáhat se přezkumu zákonnosti orgánu veřejné správy u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí.
Základem ústavní stížnosti je především polemika s právním závěrem obecných soudů a výtka nesprávného postupu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Ústavní soud však neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o porušení základního práva nebo svobody, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Samo nesprávné právní posouzení věci, pokud by k němu vůbec došlo, proto nemusí být vždy důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
V daném případě se jednalo o výklad obyčejných zákonů. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že se obecně zabývaly potřebným doplněním dokazování, nechaly provést posudek KPRL a vyvodily z něj odpovídající závěry, které nevybočují z mezí ústavně zakotvených principů práva na spravedlivý proces. Proto námitka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebyla shledána opodstatněnou. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 34). Soudy měly k dispozici spisový materiál správních orgánů, na základě kterého mohly dojít k určitému přezkoumatelnému závěru. V odůvodnění obsáhle a přiléhavě vyložily důvody svého rozhodnutí a zaměřily se rovněž na to, zda správní orgán nepostupoval svévolně, když nevycházely pouze ze stanoviska posudkových komisí orgánů správy sociálního zabezpečení I. a II. stupně, ale i z vyžádaného znaleckého posudku specializovaného pracoviště.
Pro přezkum platí obecná zásada, že se přezkoumávají rozhodnutí z hlediska stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu. V dané věci se jedná o rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí orgánů správy sociálního zabezpečení, tedy o řízení dle části páté, hlavy třetí o. s. ř., ve znění platném v době soudního rozhodování. Dále však pro toto řízení platí §246c o. s. ř., dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o. s. ř., tj. obecná ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje s ustanovením §250q odst. 1 o. s. ř., které upravuje možnost provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí. Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení §6, §120, §125 ve spojení s §250q o. s. ř. platí i pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o.s.ř.), avšak modifikovaná ustanovením §250i o. s. ř. potud, že jde o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době vydání rozhodnutí správním orgánem. V dané věci se jedná o zjištění skutkového stavu ke dni 14. 2. 1994. Toto základní pravidlo z hlediska ústavních požadavků na opatřování znaleckých posudků při posuzování zdravotního stavu žadatelů o invalidní důchod (srov. nález stejného senátu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 92/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, nález č. 72), bylo obecnými soudy respektováno. Obecné soudy proto postupovaly "zákonem stanoveným způsobem", jak to požaduje čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.
Pokud jde o námitku porušení čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska proběhlého důkazního řízení, je třeba uvést, že Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází především z principu volného hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.). Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí správního soudnictví v důchodových otázkách. Jestliže obecné soudy provedené důkazy hodnotily tak, že podle jejich názoru závěr posudkové komise i znalecký posudek, podle kterého ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu odpovídal zdravotní stav stěžovatele částečné invaliditě, pak Ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat a v daném případě nebyl ani shledán důvod k zásahu.
Dále stěžovatel argumentuje i judikaturou Nejvyššího soudu a jejím respektováním. Zde je třeba pouze uvést, že stěžovatel měl možnost v této věci využít dovolání k Nejvyššímu soudu z hlediska posouzení své záležitosti jako věci po právní stránce zásadního významu. Posuzování této otázky je v kompetenci Nejvyššího soudu a Ústavnímu soudu do ní nepřísluší zasahovat. Stěžovatel ani usnesení o odmítnutí svého dovolání v ústavní stížnosti nenapadá.
Ústavní soud se konečně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, podle kterého by mohlo použití kritéria změny zdravotního stavu, a nikoli kritéria zdravotního stavu, který v době rozhodování určuje, zda žadatel je či není invalidní, mohlo znamenat porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny. Proto se Ústavní soud v této souvislosti zabýval i možným porušením čl. 30 odst. 1 Listiny, i když stěžovatel tuto námitku přímo nevznesl. V postupu orgánů veřejné moci však takové porušení nebylo zjištěno.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu