ECLI:CZ:US:2002:2.US.666.02
sp. zn. II. ÚS 666/02
Usnesení
II. ÚS 666/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené advokátem JUDr. Z. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2002, sp. zn. 54 Co 66/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze porušil její právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"); a práva vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny a článků 90 a 96 odst. 1 Ústavy, a to svým postupem ve výše uvedené věci.
V napadeném rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé, totiž v rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vyklidit byt č. 3, IV. Kat. v 1. podlaží domu č. p. 109, ul. E., Praha 5 (dále "předmětný byt") a vyklizený jej předat žalobci, Městské části Praha. Odvolací soud shledal, že odvolání není opodstatněné poté, co přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení mu předcházející. Dle hodnocení odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování ve vyčerpávajícím rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému právnímu závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat přechod nájmu po původním nájemci předmětného bytu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud I. stupně neakceptoval určité důkazy, navržené stěžovatelkou, a tyto vypočítává. Dále stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů soudem I. stupně, na něž v odvolacím řízení poukazovala. Odtud stěžovatelka dovozuje porušení svých základních práv uvedených výše, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem je dle jejího názoru v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a tudíž s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces, a jak dále uvádí, jí byla fakticky odňata možnost domáhat se práva. V podstatě stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení svých základních práv, ale pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů, založenými na hodnocení provedeného dokazování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, a že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nutně zahrnuje požadavek, aby soud při rozhodování vycházel z provedených důkazů, přičemž nemůže dojít k závěru, který by byl s provedenými důkazy v příkrém rozporu.
Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v §132 o. s. ř. platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků však neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že na stěžovatelku, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nepřešlo právo nájmu bytu, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nebylo, jak uvádí, odňata možnost domáhat se práva, neboť je zcela zřejmé, že měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, která zákon účastníkovi řízení k obhajobě jeho práv poskytuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu