ECLI:CZ:US:2002:2.US.667.01
sp. zn. II. ÚS 667/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti N., a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, a ze dne 12. 9. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 19. 11. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR,
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že návrhem ze dne 25. 6. 2001 se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2001. Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 28. 6. 2000 dvě výzvy k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč, když vyzval jak stěžovatelku, tak i jejího právního zástupce JUDr. M., k zaplacení ve lhůtě 8 dnů. Podle názoru stěžovatelky byla výzva adresovaná JUDr. M. doručena dne 2. 7. 2000 a výzva adresovaná stěžovatelce byla doručena dne 3. 7. 2001. Stěžovatelka výzvě vyhověla a dne 11. 7. 2001 doporučenou poštou odeslala soudu tiskopis s nalepenou kolkovou známkou. Dne 12. 7. 2001 vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení napadené ústavní stížností, č. j. 30 Ca 160/2001-12, jímž řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že obě výzvy k zaplacení soudního poplatku byly doručeny dne 2. 7. 2001. Stěžovatelka podala dne 8. 8. 2001 proti usnesení o zastavení řízení odvolání, v němž poukazovala na to, že zásilku obsahující doklad o zaplacení soudního poplatku dala na poštu osmý den stanovené lhůty, tedy včas. Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 12. 9. 2001 usnesení, č. j. 30 Ca 160/2001-35, které stěžovatelka rovněž napadla ústavní stížností, ve kterém uvedl, že pokud není ve správním soudnictví přípustné odvolání ve věci samé, není přípustné ani při zastavení řízení podle zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutími krajského soudu jí byla odejmuta možnost domoci se u soudu projednání své záležitosti a že jde o případ denegatio justitiae. Současně se stěžovatelka domnívá, že pokud by část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, byla Ústavním soudem posouzena jako poslední opravný prostředek, který zákon k podání ústavní stížnosti poskytuje, ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jde o případ, kdy Ústavní soud neodmítne přijetí této ústavní stížnosti.
Ústavní soud si na základě obsahu podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 160/2001.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2002 navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí, ústavní stížnosti a uvedl, že výzvu k zaplacení soudního poplatku převzala jak stěžovatelka, tak i její právní zástupce, dne 2. 7. 2001. Soudem stanovená náhradní lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 10. 7. 2001. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že tiskopis s nalepenou kolkovou známkou předala k poštovní přepravě až dne 11. 7. 2001, tedy až po uplynutí soudem stanovené lhůty. Pokud stěžovatelka označila soudem určenou lhůtu 8 dnů za "šikanující", nelze s ní souhlasit. Soudní poplatek byl splatný s podáním žaloby, v té době již byla stěžovatelka kvalifikovaně zastoupena advokátem, a byla tedy jistě o této své povinnosti i její výši včas informována. Žaloba na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu podléhá soudnímu poplatku ve výši 1.000,- Kč a tuto částku byli nepochybně jak stěžovatelka jako právnická osoba, tak i její zástupce, schopni uhradit ihned, jak jim byla výzva soudu doručena. Krajský soud při stanovení lhůty vycházel i ze skutečnosti, že stěžovatelka i její zástupce mají sídlo v Praze, kde je jejich přístup k příslušné pobočce Č., a. s., bezproblémový. Krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, řízení zastavil, když postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Zmíněné usnesení obsahovalo i poučení, že ve smyslu §250j odst. 4 občanského soudního řádu proti němu není opravný prostředek přípustný. Zástupce stěžovatelky usnesení převzal dne 25. 7. 2001 a následně podáním ze dne 8. 8. 2001 proti němu podal odvolání, v němž uvedl důvody, pro které pokládal jak samotné rozhodnutí, tak i poučení o opravných prostředcích, za nesprávné. Krajský soud usnesením ze dne 12. 9. 2001 rozhodl o podaném odvolání tak, že řízení o něm zastavil. Na rozdíl od stěžovatelky není krajský soud přesvědčen, že bylo rozhodnuto dvakrát o stejné věci. Odlišnost obou rozhodnutí vyplývá z označení předmětu řízení v záhlaví usnesení i z jejich odůvodnění.
Z doručenek založených ve spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 160/2001, vyplývá, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla jak stěžovatelce, tak i jejímu právnímu zástupci, doručena 2. 7. 2001.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, byla podána po lhůtě, a v části směřující proti usnesení ze dne 12. 9. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-35, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v této části, je podána po lhůtě zákonem pro její podání stanovené, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona. č. 182/1993 Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, které bylo stěžovatelce doručeno dne 25. 7. 2001. Proti pravomocnému rozhodnutí podala sice stěžovatelka odvolání, to však bylo shledáno nepřípustným a řízení bylo usnesením téhož soudu ze dne 12. 9. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-35, zastaveno. V daném případě odvolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 7. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-12, je proto podána po lhůtě stanovené zákonem. Pokud stěžovatelka namítá, že ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jde o případ, kdy Ústavní soud neodmítne přijetí této ústavní stížnosti, k tomu Ústavní soud konstatuje, že Ústavní soud v uvedené věci neshledal splnění podmínek podle ustanovení §75 odst. 2 zákona, neboť ústavní stížnost dle jeho názoru podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a ani v daném případě nebylo namítáno, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2001, č. j. 30 Ca 160/2001-35, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z konstantní judikatury vyplývá, že správní soudnictví podle části páté občanského soudního řádu je s výjimkou věcí důchodového zabezpečení řízení jednoinstančním. Soud, který rozhoduje věci správního soudnictví, není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, který rozhoduje ve správním soudnictví, není, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, přípustný, a to ani v těch případech, kdy soud rozhoduje podle jiných ustanovení občanského soudního řádu a nebo ve věcech týkajících se soudního poplatku. Řízení o takto podaném opravném prostředku soud zastaví pro neodstranitelný nedostatek funkční příslušnosti (viz Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 24 či usnesení Ústavního soudu, I. ÚS 538/99, ze dne 19. 4. 2001, na které ostatně odkazuje i odůvodnění napadeného usnesení ze dne 12. 9. 2001). Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem. Krajský soud nepochybil, když řízení o podaném odvolání zastavil. Své závěry o nepřípustnosti odvolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr krajského soudu o nepřípustnosti odvolání.
Ústavní soud neshledal ani oprávněným tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (denegatio justitiae) podle čl. 36 Listiny, jakož i neshledal použití právních předpisů, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Krajský soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními části páté občanského soudního řádu, a jeho rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Zásada "nechť si každý střeží svá práva" vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 286/99).
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti pro opožděnost a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu