ECLI:CZ:US:2002:2.US.676.02
sp. zn. II. ÚS 676/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., právně zastoupené Mgr. P. V., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, č. j. 42 C 171/2001-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 24. 10. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, č. j. 42 C 171/2001-49, a to pro porušení čl. 4 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem ze dne 24. 7. 2002, č. j. 42 C 171/2001-49, Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) domáhala toho, aby žalovaná T. L., podnikatelka, byla uznána povinnou zaplatit jí částku 1 760,- Kč s 10% úrokem z prodlení z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinnosti z cestovní smlouvy ze dne 1. 6. 2001, tj. nedodržením času odjezdu autobusu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zaslala soudu snímek mapy příslušné části města Ostravy a dále fotodokumentaci, z níž jednoznačně vyplynulo, že trasa autobusu je po ulici 28. října v Ostravě velmi krátká, neboť autobus po několika metrech zatáčí mimo dohlednou viditelnost - jak řidiče autobusu, tak i jeho pasažérů - - soud však tento důkaz neprovedl. Pomocí tohoto důkazu by mohl podle stěžovatelky soud dospět k závěru, že se stěžovatelka se svým manželem dostavili na místo odjezdu včas, avšak autobus jim ujel. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že v souladu s ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu není možné bagatelní věc projednat dvojinstančně, právo, které však bylo v daném případě dotčeno napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně, není posouditelné pouze finančním vyjádřením žalovaného nároku. Žalovaná částka je podle stěžovatelky skutečně zanedbatelná, avšak stěžovatelce šlo a nadále jde především o to, domoci se vedle finanční, především morální satisfakce. Stěžovatelka je toho názoru, že je-li jí odňata možnost revize rozhodnutí soudu prvního stupně, je tento právní stav porušením ústavnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti nejsou způsobilé ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost je poroto neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení čl. 4 Ústavy nebo čl. 36 odst. 1, či čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 19. listopadu 2002