ECLI:CZ:US:2002:2.US.679.01
sp. zn. II. ÚS 679/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti I. Š., zastoupeného Mgr. L. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 35 Co 197/2001, výroku I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 20. 11. 2001 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 35 Co 197/2001, výrok I. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl., že I. výrokem napadeného rozsudku byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. P 96/2000, tak, že ve výrocích o výchově pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství se nezl. J. a nezl. K. Š. svěřují do výchovy matky. Ve výroku II. citovaného rozsudku byl ohledně řízení o výživném, úpravě styku a nákladech řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušen, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Porušení svých základních práv napadeným rozsudkem pak stěžovatel spatřuje jednak ve skutečnosti, že odvolací soud vyslechl nezletilé děti bez přítomnosti rodičů a jejich zástupců a ustanoveného opatrovníka, přestože ve věci byl vypracován podrobný psychiatrický i psychologický posudek, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále ve skutečnosti, že jednání konané dne 4. 9. 2001 projednával odvolací soud v senátě, jehož předsedkyní měla být JUDr. Z., jak vyplývalo z předvolání k ústnímu jednání na tento den, věc ale projednával senát v jiném složení, čímž byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, a byl tak porušen čl. 38 odst. 1 Listiny. A naposledy v tom, že odvolací soud věc hodnotil jinak než soud prvního stupně a změnu rozsudku soudu prvního stupně opřel zejména o důkaz, kterým byl výslech dětí ve věku 10 a 8 let, aniž by přihlédl k obsahu psychologického znaleckého posudku a dále podle názoru stěžovatele měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu zpět, a nikoliv rozsudek měnit, neboť tímto postupem byl stěžovateli odňat opravný prostředek , čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření vedlejší účastnice řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 98/2000.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2002 uvedl, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení namítaných článků Listiny a uvedl, že vzhledem k tomu, že se v průběhu odvolacího řízení vyskytly rozpory v tvrzení rodičů o zajišťování výchovy nezletilých dětí a že výchova byla zajišťována jinak, než jak bylo stanoveno rozsudkem soudu prvního stupně, vyvstala potřeba doplnit v odvolacím řízení dokazování o zjištění stanoviska nezletilých dětí ke stávající situaci v rodině a jejich názorů k projednávané věci. V řízení péče o nezletilé má být dítě slyšeno k záležitostem, které se ho jako účastníka řízení týkají - je-li schopno si s ohledem na svůj vývoj vytvořit vlastní názor (§31 odst. 3 zákona o rodině). V návaznosti na toto hmotně právní ustanovení občanský soudní řád v ustanovení §100 odst. 3 ukládá soudu, aby zjistil názor dítěte na věc, přičemž je na soudu, aby podle okolností zvolil proceduru zjištění stanoviska dítěte (to platí i pro odvolací řízení za použití §211 občanského soudního řádu). Vzhledem k věku obou dětí, které jsou již schopny vyjádřit svůj názor v projednávané věci, a s ohledem na zjištění jejich pokud možnost svobodného názoru s vyloučením bezprostředního tlaku ze strany jiných osob, zvolil odvolací soud ke zjištění jejich poznatků, názorů a stanovisek k věci, formu slyšení bez přítomnosti rodičů, jejich zástupců i kolizního opatrovníka. S obsahem výpovědí nezletilých dětí pak byli rodiče, jejich zástupci i kolizní opatrovník, odvolacím soudem seznámeni a byla jim dána možnost se k nim vyjádřit. Samotné hodnocení názoru dětí na projednávanou věc je pak obsaženo v rámci celkového hodnocení skutkového stavu věci a z něj vycházejícího právního posouzení věci odvolacím soudem promítnutém v písemném odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Pokud se stěžovatel domnívá, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem, mohl podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Neučinil-li tak, nevyčerpal všechny procesní možnosti nápravy před podáním ústavní stížnosti. Pokud se týká námitek stěžovatele na to, že byl odňat svému zákonnému soudu, Městský soud v Praze uvedl, že věc projednal a rozhodl senát odvolacího soudu ve složení, které odpovídá rozvrhu práce tohoto soudu. Ke změně ve složení senátu při jednání konaném dne 4. 9. 2001 došlo z důvodu nepřítomnosti JUDr. Z. na pracovišti kvůli její účasti na školení. Při tomto jednání byli účastníci seznámeni s dosavadním průběhem řízení [§119 odst. 2 (správně odst. 3) občanského soudního řádu]. Městský soud dále ve svém vyjádření uvedl, že řízení ve věci péče o nezletilé je nesporným řízením, které v odvolacím řízení stojí na systému úplné apelace. Rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i na základě skutečností a důkazů, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a má možnost doplnit dokazování, aby mohl prověřit správnost skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně. Doplnění dokazování o zjištění názoru nezletilých dětí navazovalo na řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud také opakoval důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie. Důkaz znaleckým posudkem je jen jedním z důkazů, které soud při rozhodování o výchově nezletilých dětí hodnotí i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy. Odchylné skutkové závěry odvolacího soudu oproti závěrům soudu prvního stupně vyplývající z doplněného dokazování v odvolacím řízení byly spolu se z nich vycházejícími právními závěry vysvětleny v odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastnice řízení - matka nezletilých dětí D. Š. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 1. 2002 uvedla, že podle jejího názoru v průběhu řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí ani napadeným rozhodnutím nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele zaručená Listinou a navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v souladu se svoji ustálenou judikaturou konstatuje, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Provedením výslechu nezletilých dětí bez přítomnosti jejich rodičů i kolizního opatrovníka k namítanému zásahu do práv stěžovatele nedošlo. Odvolací soud v tomto případě postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu i zákona o rodině.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se odnětí stěžovatele zákonnému soudci, Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Jak vyplývá z vyjádření Městského soudu v Praze, došlo ke změně obsazení senátu při jednání dne 4. 9. 2001 v důsledku nepřítomnosti JUDr. Z. na pracovišti v důsledku její účasti na školení v souladu s určeným rozvrhem práce. Ústavní soud uzavírá, že v tomto bodu pochybení odvolacího soudu nebylo shledáno.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu o svěření nezl. dětí do péče matky. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že odvolací soud neměl ve věci o svěření péče nezl. dětí do výchovy matky rozhodnout a věc měl vrátit soudu prvního stupně k novému projednání, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto bodu nebylo shledáno porušení namítaných práv stěžovatele. Hodnocení všech provedených důkazů, včetně stanovisek dětí, bylo soudem učiněno v souladu s §132 občanského soudního řádu a závěry z tohoto hodnocení, uplatněné v napadeném rozsudku, nebyly v rozporu se zájmy a právy nezletilých dětí. Skutečnost, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedená právo stěžovatele postupem soudu porušena nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o rodině. Městský soud v Praze své rozhodnutí o svěření nezl. dětí do péče matky vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu