ECLI:CZ:US:2002:2.US.681.01
sp. zn. II. ÚS 681/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci Ing. J. K., zastoupeného V. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 37 Co 282/2001, návrhu na zrušení části ustanovení §210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 37 Co 282/2001, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 1, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen "Úmluva"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), jakož i právo na vlastnictví a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 odst. 2 Deklarace; současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona odložil vykonatelnost napadeného usnesení. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení §210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v části vyjádřené slovy "ve věci samé", neboť uvedené ustanovení je dle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlivého procesu zakotvenými v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Citovaným usnesením Krajského soudu v Brně bylo změněno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2001, č.j. 34 C 93/2001-8, tak, že byl zamítnut návrh stěžovatele (jakožto žalobce) na nařízení předběžného opatření, na základě kterého mělo být žalovanému (Vírský oblastní vodovod, sdružení měst, obcí a svazku obcí, se sídlem v Brně, Zelný trh 13; dále jen "VOV") uloženo zdržet se stavby Vírského oblastního vodovodu na pozemcích. Z usnesení soudů obou stupňů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým by soud nařídil žalovanému zdržet se provádění stavby Vírského oblastního vodovodu na pozemcích, jichž je podílovým vlastníkem. Svůj návrh odůvodnil tím, že na plánovaném místě výstavby se nacházejí trvalé porosty, které nebyly vyvlastněny a VOV nemá právo s nimi jakkoliv nakládat. V rámci uvedené žaloby byl podán návrh na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel domáhal toho, aby se žalovaný do právní moci rozhodnutí ve věci samé zdržel provádění předmětné stavby. Tento svůj návrh odůvodnil tím, že rozhodnutí o povolení stavby je již pravomocné a dne 23. 8. 2001 mají být zahájeny zemní práce na shora uvedených pozemcích. Pokud by nedošlo k vydání předběžného opatření, stalo by se samotné soudní řízení bezpředmětné, neboť majetek stěžovatele by byl stavbou definitivně zničen. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že z důvodu předmětné stavby může dojít k poškození trvalých porostů, přičemž z rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bosonohy, stavebního úřadu, ze dne 31. 10. 2000, č.j.: SÚ-11-V/2000/Ry (kterým bylo v řízení podle §108 odst. 2 písm. a) a b) a §114 stavebního zákona rozhodnuto o omezení vlastnického práva k pozemkům ve spoluvlastnictví stěžovatele a o zřízení věcného břemene) vyplývá, že právo stěžovatele ke stromům nebylo dotčeno. S ohledem na to, že stavba může kdykoliv začít, vyvstává naléhavá potřeba úpravy ve formě zakonzervování současného "pokojného stavu". Soud také vycházel z případného ohrožení výkonu rozhodnutí, neboť jej po skončení nalézacího řízení lze očekávat.
Proti usnesení soudu prvého stupně podal VOV odvolání, ve kterém namítal, že porosty jako součást pozemku sdílejí jeho právní osud, a proto tyto porosty v rozhodnutí o omezení vlastnického práva nebylo nutné uvádět. O jejich existenci správní orgán nevěděl, tato skutečnost byla zmíněna až v protokolu ze dne 7. 8. 2001, přičemž na možnost uplatnění případných námitek byl stěžovatel upozorněn v oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení ze dne 20. 1. 2001. Stěžovatel (žalobce) také neosvědčil, že by žalovaný prováděl nějaké úkony či činnosti, jejichž zdržení se stěžovatel domáhal. Z těchto důvodů navrhl návrh na vydání předběžného opatření zamítnout.
Soud druhého stupně VOV vyhověl s tím, že posouzení, zda jsou naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření, závisí na konkrétních okolnostech. V daném případě jde o trvalé porosty, které se nacházejí na jednotlivých pozemcích stěžovatele a které jsou součástí věci - pozemku ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku. Věc i její součásti podléhají jedinému právnímu režimu, a pokud bylo rozhodnutím příslušného správního orgánu omezeno právo vlastníků k předmětným pozemkům, vztahuje se dané omezení i na porosty na těchto pozemcích vzešlé. Jinou otázkou je, do jaké míry budou pozemky v důsledku provedení stavby vodovodu dotčeny kvalitativní změnou, což může založit jiné nároky, než je nárok uplatněný v dané věci. Vzhledem k tomu odvolací soud nepokládá za potřebné zatímně upravit poměry účastníků. Dále s ohledem na druh nároku ve věci samé nelze mít za prokázanou ani existenci obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, v jakých skutečnostech ji spatřoval soud prvého stupně. Z tohoto důvodu návrh stěžovatele zamítl.
Stěžovatel usnesení odvolacího soudu napadl ústavní stížností, ve které uvedl, že VOV měl v úmyslu zahájit předmětnou stavbu, avšak v rámci státního stavebního dohledu bylo dne 7. 8. 2001 zjištěno, že na plánované trase vodovodu se nacházejí trvalé porosty, ke kterým VOV nemá žádné právo, neboť rozhodnutí o omezení vlastnického práva zahrnovalo pouze povinnost na omezenou dobu strpět pokládku potrubí do pozemků a časově neomezené věcné břemeno související s uložením potrubí do pozemků, což bylo zaviněno vadami ve správním řízení vedeném ve věci omezení vlastnického práva stěžovatele. S ohledem na to, že trvalé porosty nebyly vyvlastněny, stěžovatel na tuto skutečnost upozornil Okresní úřad Brno - venkov jakožto orgán stavebního dohledu, jenž mu však sdělil, že není orgánem příslušným k řešení vzniklých škod a odkázal stěžovatele na obecně platné předpisy řešící náhradu škody, což stěžovatel považuje za pochybení, neboť tento orgán měl podle §101 a §102 stavebního zákona přerušit práce na stavbě a vyzvat stavebníka ke zjednání nápravy. Za účelem ochrany vlastnického práva a zabránění hrozící škodě podal zmíněnou žalobu s návrhem na předběžné opatření na zdržení se provádění stavby do právní moci rozhodnutí ve věci samé, neboť měl za to, že stavba bude postavena dříve, než soud ve věci rozhodne, a VOV měl v úmyslu začít stavbu provádět a trvalé porosty odstranit, přičemž dle názoru stěžovatele neměl právo se trvalých porostů jakožto cizího majetku "ani dotknout", protože k tomu neměl patřičné oprávnění. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že nepochopil podstatu sporu. Stavba totiž může být postavena dříve, než dojde k vynesení rozsudku ve věci samé, a celé řízení se tak může stát bezpředmětným, přičemž některé porosty byly již ke dni podání ústavní stížnosti skutečně odstraněny. Dále stěžovatel upřesňuje svůj názor na to, že omezení vlastnického práva se sice vztahuje i na porosty na nich vzešlé, trvalé porosty jsou "povinny strpět" pokládku potrubí do pozemků, zřízení věcného břemene pro ochranné pásmo a zřízení práva pro uložení potrubí a práva přístupu na pozemky, avšak nejsou "povinny strpět" své odstranění. Jinak řečeno, dané omezení se nijak nesmí dotknout existence trvalých porostů ve vlastnictví stěžovatele, neboť vyvlastňovací rozhodnutí neumožňuje stavebníkovi se jakýmkoli způsobem dotknout trvalých porostů, poškodit je či dokonce tyto odstranit. Kromě toho stěžovatel namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí o předběžném opatření fakticky prejudikoval rozhodnutí ve věci samé. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu. Současně tím, že uvedený soud neposkytl ochranu právu stěžovatele vlastnit a užívat majetek, aniž by byl tento majetek řádně vyvlastněn či vlastnické právo k němu bylo omezeno, porušil stěžovatelovo právo na vlastnictví a jeho ochranu.
Dále má za to, že odvolací řízení sice proběhlo v souladu se zákonem, avšak v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť stěžovateli nebylo doručeno odvolání VOV proti usnesení soudu prvého stupně o vydání předběžného opatření. Stěžovatel se k němu nemohl jakkoliv vyjádřit, když navíc usnesení soudu druhého stupně bylo vydáno bez ústního jednání. Stěžovatel je přesvědčen, že odlišnosti řízení o předběžném opatření oproti ostatním soudním řízením je třeba minimalizovat, pokud mají záporný vliv na práva a postavení stran. Nelze sice vyžadovat vyjádření žalovaného k návrhu na vydání předběžného opatření, je však možné, aby odvolací řízení o předběžném opatření proběhlo řádným způsobem, když by účastníkům byla např. stanovena kratší lhůta k vyjádření ohledně podání druhé strany. Stěžovatel se dále domnívá, že v případě rozhodování o odvolání proti rozhodnutí není důvod pro neveřejnost jednání; to v dané věci mohlo napomoci tomu, aby odvolací soud pochopil podstatu sporu. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. v části vyjádřené slovy "ve věci samé". Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť VOV začal odstraňovat trvalé porosty na pozemcích stěžovatele, a tak hrozí trvalé zničení jeho majetku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecného soudu, když stěžovatel tvrdí, že omezení vlastnického práva stěžovatele na základě shora citovaného správního rozhodnutí neumožňuje odstranění trvalých porostů na jeho pozemcích. Jak je z výše uvedeného patrno, stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu Ústavním soudem tak, jako by tento soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu zjevně nepřísluší. Ve vztahu k tomuto případu pak platí, že hodnocení toho, zda jsou naplněny okolnosti pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §102 ve spojení s §74 a násl. o. s. ř. se vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR).
Kromě toho se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem krajského soudu. Jak stěžovatel sám uznává, trvalé porosty jsou součástí pozemku ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku. Součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu a právní úkony týkající se dané věci se týkají i jejích součástí. Shodné principy nepochybně platí pro rozhodnutí orgánů veřejné moci, a proto rozhodnutí o omezení vlastnického práva dopadá nejen na samotné pozemky, ale i na trvalé porosty na nich se nacházející. Z tohoto důvodu není třeba, aby tyto trvalé porosty byly vyvlastňovány samostatně; předmětné správní rozhodnutí zahrnuje i trvalé porosty tak, aby mohl být naplněn smysl a účel, pro který k omezení vlastnického práva došlo.
Od rozsahu, v jakém v dané věci došlo k vyvlastnění, resp. omezení vlastnického práva, je třeba odlišovat rozsah, v jakém byla za vyvlastnění či omezení přiznána náhrada. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu nebyla za trvalé porosty tato náhrada poskytnuta, neboť příslušný správní orgán porušoval právní předpisy, náhrada byla stanovena podle neaktuálního znaleckého posudku, a také s ohledem na skutečnost, že nebylo provedeno místní šetření s vytyčením stavby, nebylo ani stěžovateli známo, kudy trasa vodovodu povede. V daném případě jde tedy o to, zda stěžovateli byla v rámci řízení o omezení vlastnického práva vyplacena za rozhodnutím dotčené trvalé porosty náhrada. Dle názoru Ústavního soudu však tuto otázku bylo třeba řešit již rámci vyvlastňovacího řízení, event. následně v rámci řízení o přezkum správního rozhodnutí soudem podle části páté o. s. ř., v nichž stěžovatel mohl a měl tyto námitky uplatnit. (Pozn.: o správní žalobě podané dne 16. 3. 2001, jak vyplývá z přílohy k ústavní stížnosti, dosud patrně rozhodnuto nebylo.)
Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud svým rozhodnutím fakticky prejudikoval rozhodnutí ve věci samé, pak Ústavní soud v tomto ohledu nespatřuje pochybení, neboť stěžovatel se žalobou i návrhem na předběžné opatření domáhá v podstatě téhož, a proto se skutkové i právní posouzení obou věcí může do jisté míry shodovat. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se krácení jeho procesních práv, Ústavní soud je nepovažuje za důvodné. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158), "s ohledem na povahu předběžného opatření nelze stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo závažných usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší zatímní úprava stran sporu. Opačné řešení by mohlo prakticky znamenat, že tento institut díky průtahům v řízení a rozšíření opravných prostředků obecně o dovolání by ztratil svůj význam." Nelze také přehlédnout, že rovněž v řízení o předběžném opatření je třeba mít na zřeteli nejen práva strany, která navrhuje vydání předběžného opatření, ale též i práva strany, vůči které má toto opatření směřovat. Proto, dojde-li k nařízení předběžného opatření soudem prvého stupně a je-li v této věci podáno odvolání, soud druhého stupně je povinen i o tomto podání rozhodovat bezodkladně. S ohledem na uvedenou zásadu není nutné (a ani žádoucí), aby se v odvolacím řízení o předběžném opatření postupovalo jako v "běžném" řízení, tj. aby bylo nařizováno ústní jednání, příp. podání byla zasílána k vyjádření, není-li to pro posouzení věci nezbytné. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu však nelze dovodit, že by uvedené kroky přispěly k objasnění dané věci (resp. "k pochopení podstaty sporu", jak uvedl stěžovatel), neboť argumenty, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, do věci nic nového nevnášejí a předestřené otázky v zásadě vyřešil již krajský soud.
Ústavní soud proto konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu