ECLI:CZ:US:2002:2.US.682.02
sp. zn. II. ÚS 682/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů D. S., D. S., M. S. a A. S., zastoupených Mgr. D. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 5 A 119/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 5 A 119/2000, neboť mají za to, že v řízení před uvedeným soudem (a v předchozím řízení před správními orgány) byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 12 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byly zamítnuty žaloby stěžovatelů proti rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 6. 2000, č.j. VS/2-53/4779/1996-1, č.j. VS/2-53/4779/1996-2, č.j. VS/2-53/4779/1996-3 a č.j. VS/2-53/4779/1996-4. Těmito rozhodnutími bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutím Okresního úřadu v Pardubicích, referátu vnitřních věcí, ze dne 10. 2. 2000, č.j. RVV-449/1/1999/Bj, č.j. RVV-449/2/1999/B3, č.j. RVV-449/3/1999/B3 a č.j. RVV-449/4/1999/B3, jimiž bylo podle §18a odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 40/1993 Sb.") odmítnuto prohlášení stěžovatelů o nabytí státního občanství. Ve správních žalobách stěžovatelé namítali, že správní uvážení při výkladu §18a citovaného zákona není namístě a úvahy Ministerstva vnitra (jakožto žalovaného) ohledně existence a kvality vztahu stěžovatelů k České republice jsou nepřípadné, protože to odporuje podmínkám stanoveným v §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., jimiž jsou: občanství ČSFR, absence občanství ČR, trvalý pobyt nebo trvalé žití na území ČR. Úvahy žalovaného o vztahu stěžovatelů k ČR jsou navíc spekulativní, zejména ve vztahu k závěru, že stěžovatelům jde pouze o cestovní doklad. K úvaze o rozpornosti postupu stěžovatelů, kteří žádají o státní občanství země, před níž jim byla udělena ochrana, nebyl žalovaný dle stěžovatelů vůbec oprávněn; navíc je tato úvaha nesprávná, neboť o azyl žádají osoby, které svou zemi opustit nechtějí, ale musí, přičemž mají v úmyslu - až odpadnou pro to důvody - se do ní vrátit. Kromě toho stěžovatelé uvedli, že dle §19 citovaného zákona nebylo třeba činit prohlášení před příslušným okresním úřadem, když se ve smyslu §18a tohoto zákona za podání považují žádosti o udělení občanství podané před účinností zákona č. 194/1999 Sb. Stěžovatelé dále nesouhlasili s názorem, že jejich trvalý pobyt v obci R. (v jednom případě v P.) je pouze formální, když trvalý pobyt ve smyslu právním i faktickém mají v Kanadě. Přitom poukazovali na zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, (dále jen "zákon č. 135/1982 Sb.") s tím, že v rozhodné době byli evidováni k trvalému pobytu dle tohoto zákona; tím byla splněna podmínka stanovená v §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. Dle jejich názoru neměli povinnost se z evidence na území ČR odhlásit, neboť bydliště v R. považují nadále za místo svého pobytu, které neměli v úmyslu trvale opustit, přičemž svůj nucený pobyt v zahraničí byli povinni legalizovat podle kanadských předpisů.
Vrchní soud však po přezkoumání žalobami napadených správních rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Vycházel přitom z toho, že právní úprava (§18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb.) je založena na základním požadavku opravdové a efektivní vazby dotyčné osoby s Českou republikou, a to nejen v okamžiku zániku ČSFR, ale i - patrně se zřetelem i na dobu nabytí účinnosti zákona č. 194/1999 Sb. - z požadavku dalšího nepřetržitého trvání této vazby. Dle soudu je mezi účastníky nesporné a ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelé byli k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR a nebyli občany České republiky, k 31. 12. 1992 byli vedeni jako státní občané ČSFR v evidenci občanů s trvalým pobytem R., příp. Pardubice. Na tomto místě (a na území ČR) se od roku 1993 nezdržují, neboť na základě jejich žádosti jim byl poskytnut azyl v Kanadě a zde zažádali i o povolení k trvalému pobytu. Za této situace nelze samotnou skutečnost, že nebyli fakticky vyňati z evidence pobytu občanů (od 1. 1. 1993 občanů České republiky), považovat za splnění podmínky §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., a to podmínky trvání trvalého pobytu na území České republiky. Vzhledem k tomu bylo správně rozhodnuto žalovaným o odmítnutí prohlášení ve smyslu §18a odst. 6 věta druhá citovaného zákona. Za této situace nebylo třeba se již zabývat ostatními námitkami stěžovatelů.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že k porušení jejich ústavně zaručených práv, jež jsou výše specifikována, došlo v důsledku ústavně nekonformního a ve své podstatě excesivního výkladu pojmu "trvalý pobyt", jenž je uveden v §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ze strany orgánů veřejné moci. Dle stěžovatelů je tento výklad v rozporu se smyslem a účelem normy, v níž je uvedený pojem obsažen, a představuje porušení právní zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Dle stěžovatelů je třeba vycházet z hlediska logické struktury dané právní normy a dále z hlediska teleologického a historického, jakož i ze zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Dle stěžovatelů logická struktura podmínek, které musí prohlašovatel - fyzická osoba splňovat, je taková, že tato osoba musí mít na území ČR buď trvalý pobyt (alternativa první), nebo pobyt faktický (alternativa druhá), a to v daném případě (s ohledem na §19 citovaného zákona) nejpozději ke dni účinnosti zákona č. 194/1999 Sb. První podmínka míří na případy, kdy fyzická osoba má na území ČR trvalý pobyt, ale nemusí zde fakticky žít, zatímco druhá se týká případů faktického pobytu fyzické osoby na území ČR. Pokud by se připustil názor Vrchního soudu v Praze, že trvalý pobyt lze mít jen tam, kde je zároveň i pobyt faktický, stala by se první alternativa nadbytečnou, protože by již byla zahrnuta pod alternativu druhou (argument a minori ad maius). V důsledku toho by složitá konstrukce dané právní normy pozbyla svého opodstatnění, což by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce, který mohl volit jednodušší formulaci. Z toho stěžovatelé dovozují, že jediný výklad pojmu "trvalý pobyt", jenž by nebyl v rozporu s logickou strukturou, je takový, že se jedná o prostý pobyt evidovaný, i když je v rozporu s faktickým stavem. Dále stěžovatelé poukazují na to, že po rozdělení československé federace bylo povinností nástupnických států upravit státoobčanské poměry osob žijících na jejich území tak, aby bylo minimálně zasahováno do práv těchto osob a aby nebyl negativně ovlivněn jejich soukromý a rodinný život, přičemž tyto zásady vyplývají i z mezinárodního práva. Česká republika přijala zákon, který byl předmětem rozsáhlé kritiky, neboť uvedené zásady nerespektoval. Reakcí na tento stav byla novelizace zákona č. 40/1993 Sb. v roce 1999, jež měla částečně napravit vady citovaného zákona a zmírnit ztížení soukromého života osobám, které splňovaly podmínky pro prohlášení k datu účinnosti novely, a to i za cenu, že utrpí zájmy státu. V návaznosti na to stěžovatelé uvádějí, že pojem "trvalý pobyt" je v povědomí veřejnosti spojen výhradně s evidenční stavem a právní laici jen těžko mohli předvídat, že budou muset doložit více skutečností, než pouze evidovaný stav. Vzhledem k zásadě minimalizace zásahu do práv fyzických osob, resp. minimalizace následků způsobených rozdělením federace, a zásadě předvídatelnosti práva je třeba z hlediska logického, ale i z hlediska teleologického rozumět pod pojmem trvalý pobyt dle §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. pobyt evidovaný. Otázka, zda mohlo dojít vynětí stěžovatelů z evidence pobytu, pokud by příslušné orgány byly důslednější, nehraje žádná roli, protože se jedná o spekulaci. Navíc je třeba posuzovat podmínky pro vynětí z evidence k datu nabytí účinnosti zákona č. 194/1999 Sb., přičemž dle stěžovatelů k tomuto datu tyto podmínky nebyly dány, protože měli právní titul k užívání bytů na předmětných adresách a považovali je za své bydliště. I kdyby však tyto podmínky dány byly, jde o práva nabytá v dobré víře, resp. nedochází k pozbytí nabytých práv, protože stěžovatelé nebyli ze strany příslušného orgánu informováni, že evidence jejich pobytu je v rozporu se zákonem, ani nebyli vyzváni k tomu, aby se z evidence odhlásili. Proto je třeba na evidovaný pobyt stěžovatelů pohlížet k rozhodnému datu tak, že je v souladu se zákonem. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelé navrhují zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejným" zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názorem Vrchního soudu v Praze na výklad §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., kdy stěžovatelé zastávají názor, že pod pojem "trvalý pobyt", jenž je uveden v citovaném ustanovení, je třeba rozumět pobyt evidovaný dle zákona č. 135/1982 Sb., zatímco dle uvedeného soudu samotné evidování není rozhodujícím faktorem. Stěžovatelé tuto interpretaci nepovažují za ústavně konformní. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval okolnostmi, za nichž nesprávná interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů, příp. jiných orgánů veřejné moci, může založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Např. v nálezu ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) Ústavní soud konstatoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
Ústavní soud však v interpretaci Vrchního soudu v Praze, pokud jde o ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., nejen že nezjistil pochybní takového rázu, jak bylo naznačeno v předchozím odstavci, ale navíc byl nucen se plně s názorem tohoto soudu ztotožnit. K tomu Ústavní soud poznamenává, že legální definice pojmu "trvalý pobyt" je obsažena v §3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., dle níž je třeba pod tímto pojmem rozumět pobyt v místě stálého bydliště občana, a to zpravidla v místě, kde má rodinu, byt nebo zaměstnání. Je tedy zřejmé, že uvedený zákon nevychází ze zásady, že trvalým pobytem je míněno místo pobytu uvedené v příslušné evidenci; naopak z §1 citovaného zákona lze dovozovat, že jeho účelem je dosažení shody evidenčního stavu se stavem skutečným. Trvalý pobyt je tedy skutečný stav (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 22/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 25). Názor stěžovatelů, že pojem "trvalý pobyt" je obecně chápán jako adresa uvedená v evidenci, nemůže vzhledem k zákonné definici tohoto pojmu obstát. Dle názoru Ústavního soudu, pokud stěžovatelé opustili území České republiky, resp. místo svého trvalého pobytu v roce 1993 a od této doby se až do rozhodné doby na něm nezdržovali (a ostatně se, alespoň v blízké budoucnosti, ani nehodlají na toto místo vrátit), nelze daný stav označit za "pobyt" a předmětné místo za "místo stálého bydliště" stěžovatelů ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb. Na tom nic nemění ani to, že by se ukázalo pravdivým tvrzení stěžovatelů, že v rozhodné době měli právní titul k užívání bytů na příslušných adresách, neboť daná skutečnost je pouze jedním ze tří - navíc demonstrativně uvedených - interpretačních vodítek ve vztahu k pojmu "stálé bydliště".
Namítají-li stěžovatelé, že pokud by se přijal výklad Vrchního soudu v Praze, pak by předmětná úprava týkající se osob s trvalým pobytem na území ČR v podstatě ztratila smysl, protože tyto osoby by splňovaly podmínku druhou, tj. že dosud žijí trvale na území ČR, pak dle názoru Ústavního soudu tento argument neobstojí jednak z důvodu, jenž byl uveden výše, a jednak tento výklad odporuje výkladu teleologickému, eventuelně historickému, jichž se stěžovatelé dovolávají. Smyslem a účelem zákona č. 194/1999 Sb. bylo zajistit, aby bývalí občané České a Slovenské Federativní Republiky, nyní státní občané Slovenské republiky, kteří žijí na území České republiky, mohli zjednodušeným způsobem nabýt státní občanství ČR. Důvodem pro to jistě byla skutečnost, že i když zde - řečeno slovy Evropské úmluvy o státním občanství - existovala "účinná a skutečná vazba" k České republice, nemohly tyto osoby vzhledem ke svému postavení cizinců využívat všech práv, jež mají občané České republiky (viz také důvodová zpráva k citovanému zákonu). Ústavnímu soudu však není zřejmé, z jakého důvodu by se daný postup měl vztahovat na osoby, jež žádnou faktickou vazbu k České republice nevykazují, protože v ní od roku 1993 nežijí, a u nichž je tak i vyloučeno, aby v důsledku svého postavení cizinců se v České republice nedůvodně nacházely v nevýhodném postavení oproti státním občanům ČR. Je třeba poznamenat, že pokud evidence trvalého pobytu stěžovatelů na území ČR neodpovídá skutečnému stavu věci, jde o případ zcela formálního spojení s naším státem, jež je navíc založeno na protiprávním stavu (a je ostatně otázkou, zda tento stav nenastal v důsledku neplnění povinnosti stěžovatelů hlásit ukončení svého pobytu, resp. postupovat v souladu se zákonem č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů). V každém případě úvahy stěžovatelů o ochraně jimi nabytých "práv", plynoucích z evidence jejich trvalého pobytu, jsou nedůvodné, neboť jak již bylo uvedeno výše, ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. s touto skutečností žádné nároky nespojuje. Zbývá jen poznamenat, že citované ustanovení nepředstavuje pro příslušné orgány překážku vycházet z evidenčního stavu, protože údaje v evidenci obsažené je třeba pokládat za správné, pokud ovšem není prokázán opak, jak tomu bylo v daném případě. Oproti tomu pokud fyzická osoba na území ČR pouze trvale žije (aniž by tedy byla k trvalému pobytu hlášena), pak je na ní, aby tuto skutečnost prokázala.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu