ECLI:CZ:US:2002:2.US.687.01
sp. zn. II. ÚS 687/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci navrhovatelky JUDr. K. T., zastoupené advokátem JUDr. Z. R., o ústavní stížnosti proti výzvě Finančního úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 11. 2000, č.j. 78710/00/351960/1078, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 4. 2001, č.j. 1673/01/FŘ 140, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 29 Ca 179/2001, spojené s návrhem, aby Ústavní soud uložil Finančnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou zastavit řízení v dané věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 11. 2001, podanou k Ústavního soudu dne následujícího, se navrhovatelka (stěžovatelka) JUDr. K. T. domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 29 Ca 179/2001, jakož i jemu předcházející výzvy Finančního úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 11. 2000, č.j. 78710/00/351960/1078, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 4. 2001, č.j. 1673/01/FŘ 140. Současně navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Finančnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou "zastavit řízení ve věci daně z převodu nemovitosti v případě zajišťovacího převodu práva vlastnického ve smyslu §553 občanského zákoníku", neboť má za to, že v řízení došlo k porušení jejího práva dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože jí byla výzvou správního orgánu uložena povinnost, která nemá oporu v zákoně, a práva dle čl. 36 Listiny, protože jí bylo rozhodnutím soudu odepřeno právo na soudní ochranu proti nezákonnému postupu správního orgánu.
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že shora citovanou výzvou Finančního úřadu ve Žďáře nad Sázavou byla stěžovatelka vyzvána dle §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí, a to v návaznosti na rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Ž., kterým byl na základě smlouvy o zajištění závazku převodem vlastnického práva povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. B.. Proti této výzvě podala stěžovatelka dne 21. 11. 2000 podle §53 zákona o správě daní a poplatků reklamaci, kterou finanční úřad podle §2 odst. 7 cit. zákona posoudil jako odvolání, které svým rozhodnutím ze dne 21. 1. 2001, č.j. 5695/01/351930/3444, zamítl pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 10. 2. 2001 stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že správce daně nesprávně posoudil předchozí podání označené jako reklamace, a dále, že rozhodnutí bylo nedostatečně zdůvodněno. Finanční ředitelství jako odvolací orgán konstatovalo, že finanční orgán prvého stupně vzal správně v úvahu skutečný obsah právního úkonu dle §2 odst. 1 a 7 zákona o správě daní a poplatků, když vycházel z toho, že daňový subjekt chce zvrátit rozhodnutí správce daně o povinnosti podat daňové přiznání. S ohledem na to, že opravným prostředkem v řízení vyměřovacím, o něž v dané věci šlo, je odvolání, rozhodl podle §49 odst. 2 písm. a) cit. zákona. Dále se finanční ředitelství zabývalo věcnou správností postupu finančního úřadu při vydání předmětné výzvy, když dospělo k závěru, že postup správce daně byl v souladu s §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o námitku týkající se nedostatečného zdůvodnění, finanční ředitelství uvedlo, že podle §49 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků správce daně uvede jen důvody, pro které bylo odvolání zamítnuto, a ostatními důvody ve věci samé se nezbývá. Proti uvedené výzvě finančního úřadu podala ke Krajskému soudu v Brně stěžovatelka správní žalobu, avšak řízení v této věci bylo zastaveno, neboť soud dospěl k závěru, že žalobou napadeným rozhodnutím nedochází k žádným změnám v pozici stěžovatelky z hlediska práva hmotného. Dle názoru tohoto soudu právní stav, který byl před vydáním výzvy správce daně s upozorněním, že stěžovatelka dosud nepodala daňové přiznání, ač zákonná lhůta pro jeho podání již uplynula, se nezměnil a hmotněprávní pozice stěžovatelky jako účastnice řízení nikterak dotčena nebyla. Dle názoru soudu je výzva správce daně svou povahou rozhodnutím, které je podle §244 odst. 1 a 2 a §248 odst. 1 o. s. ř. z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názorem finančního ředitelství, přičemž má za to, že zajišťovací převod práva není předmětem daně z převodu nemovitostí. Z tohoto důvodu pokládá postup správce daně, který vydal předmětnou výzvu, za protiústavní, neboť je jí ukládána povinnost, která nemá oporu v zákoně. Dále stěžovatelka uvádí, že postup soudu byl nesprávný, neboť se v případě předmětné výzvy nejedná o rozhodnutí správního orgánu procesní povahy ve smyslu §248 odst. 1 o. s. ř.; pouhá výzva a následné podání daňového přiznání již zakládá možnost vzniku hmotněprávní povinnosti vydáním platebního výměru na základě toho, že by výzvě vyhověla a daňové přiznání i v rozporu se zákonem podala. Zaslání výzvy správcem daně v rozporu se zákonem je zneužitím procesního předpisu s vědomím, že z důvodu absence celého komplexu správní soudnictví je soudní ochrana proti tomuto postupu správce daně nemožná, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99. V souvislosti s tím poukazuje na to, že vydání platebního výměru, byť v rozporu se zákonnými předpisy, vzhledem k neexistujícímu odkladnému účinku opravného prostředku, zakládá právo správce daně k hmotněprávním dispozicím s majetkem daňového subjektu, který se na základě platné legislativy ani nestal daňovým dlužníkem. S ohledem na to, že správní orgán ukládá občanovi povinnosti nad rámec zákona, je zde dána nutnost soudní ochrany proti takovému postupu. Pokud tedy obecný soud řízení zastavil, odepřel stěžovatelce ústavně zaručené právo na soudní ochranu proti nezákonnému postupu správního orgánu.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí, k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Dále je třeba uvést, že z §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Jak již podrobně zdůvodnil v napadeném usnesení Krajský soud v Brně, výzva k podání daňového přiznání dle §40 zákona o správě daní a poplatků, takového zásahu sama o sobě schopna není. Přestože proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně není přípustný žádný opravný prostředek, bude mít stěžovatelka v daném případě po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky. Teprve po jejich vyčerpání bude mít možnost se eventuelně obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka může domáhat ochrany práv a svobod domáhat jiným zákonným způsobem než ústavní stížností, je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a který je soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona nucen odmítnout.
Pokud jde o návrh na to, aby Ústavní soud přikázal finančnímu úřadu zastavit řízení (patrně v předmětné věci), výše uvedené závěry Ústavního soudu se týkají i tohoto návrhu. Z tohoto důvodu se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda se nejedná o návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, kde přichází v úvahu postup podle §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona) či o návrh podaný po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz §72 odst. 2 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu