ECLI:CZ:US:2002:2.US.688.02
sp. zn. II. ÚS 688/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. Z. a 2) J. Z., právně zastoupených JUDr. D. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 37 C 101/99, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 62/2001, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 897/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 11. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 37 C 101/99, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 62/2001, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 897/2002, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 897/2002, dovolání stěžovatelů odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 37 C 101/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 62/2001, tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, o kterém ještě před podáním ústavní stížnosti bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, jakož i vzhledem k dalším níže uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 897/2002, stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že předmětné usnesení jim bylo doručeno dne 2. 9. 2002. Z podacího razítka pošty Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 1. 11. 2002. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu byla rovněž podána opožděně.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Protože byl soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout, nezabýval se již dalším formálním nedostatkem ústavní stížnosti spočívajícím v rozporu přiložené plné moci s ust. §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 25. listopadu 2002