ECLI:CZ:US:2002:2.US.691.02
sp. zn. II. ÚS 691/02
Usnesení
II. ÚS 691/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. P.F., Ph.D., advokátem, proti usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 177/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 177/2002, kterým byla mimo ústní jednání omítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel tvrdí, že jeho ústavní stížnost je přípustná ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., když §43 odst. 3 vylučuje jako opravný prostředek proti usnesení o odmítnutí návrhu toliko odvolání, a dovozuje přípustnost ústavní stížnosti analogií §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 a §250j zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., kde v obou případech není přípustné odvolání, nicméně v případě §250j o. s. ř. zde možnost napadnout rozhodnutí soudu existuje, tudíž by existovat měla i v případě rozhodnutí Ústavního soudu podle §43 zákona č. 182/1993 Sb. Dále stěžovatel uvádí, v čem nesouhlasí s argumentací usnesení sp. zn. III. ÚS 177/2002 ve věcí samé, totiž v přezkoumávání zamítavého rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dochází k závěru, že "je nutno pečlivě zkoumat smysl jednotlivých ustanovení a šetřit oprávněné zájmy daňových subjektů", a deklaruje nesoulad napadeného usnesení Ústavního soudu s nálezem sp. zn. II ÚS 660/2000.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady k rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a opětovně konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Odlišnost od stěžovatelem uváděného §250j o. s. ř. spočívá v tom, že řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Proto se Ústavní soud ani nemohl dále zabývat věcnou argumentací stěžovatele proti napadenému usnesení a z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj