ECLI:CZ:US:2002:2.US.697.01
sp. zn. II. ÚS 697/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti O. M., zastoupeného Mgr. P. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2001, č. j. 30 Cdo 1429/2001-101, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 2 Cao 104/2000-79, s návrhem na zrušení §39 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 12. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v řízení před obecnými soudy nebylo vyhověno jeho návrhu a naopak bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 8. 1999, č. 520 924 105, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Další pochybení spatřuje stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, který jako soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 Cao 104/2000, v části týkající se poučení o opravných prostředcích, podle názoru stěžovatele vyslovil přípustnost dovolání ve smyslu občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.). Stěžovatel proto proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal i dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, č. j. 30 Cdo 1429/2001-101, odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.
Ústavní soud si na základě obsahu podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 257/98.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 26. 2. 2002 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a nelze sdílet námitku stěžovatele, že dovolací soud měl postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 2001. V právní věci stěžovatele probíhalo řízení před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů a dovolání muselo být tudíž posuzováno podle znění občanského soudního řádu platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Stejný názor obsahuje i usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 3. 2002 uvedl, že stěžovatel se mylně domnívá, že je-li více zdravotních postižení, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se sčítají. Touto otázkou, stejně jako i dalšími námitkami stěžovatele, se Vrchní soud podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto v celém rozsahu odkazuje na toto odůvodnění.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 257/98, vyplývá, že stěžovatel se v opravném prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 8. 1999, č. 520 924 105, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, domáhal u Městského soudu v Praze přezkoumání svého zdravotního stavu, neboť je přesvědčen, že je plně invalidní. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, č. j. 26 Ca 257/98-59, potvrdil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení na základě dvou shodných posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze 2 a v Plzni, včetně doplňujících posudků. Obě komise uznaly stěžovatele pouze částečně invalidním ke dni vydání napadeného rozhodnutí a své posudky náležitě zdůvodnily. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 Cao 104/2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a současně uvedl, že se zřetelem k ustanovení §250i odst. 1 občanského soudního řádu je pro právní posouzení zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době jeho vydání v projednávané věci, tedy ku dni 6. 8. 1998. Došlo-li tedy v mezidobí od vydání rozhodnutí (po uplynutí doby již delší dvou roků) k dalšímu závažnému zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu, může stěžovatel tvrzený nárok na plný invalidní důchod uplatnit nově podanou žádostí. V poučení o opravných prostředcích pak Vrchní soud v Praze uvedl: "Proti tomu rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; pro takový případ je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu podat, a to do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Městského soudu v Praze". Na základě tohoto poučení pak stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, č. j. 30 Cdo 1429/2001-101, odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy ČR, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, č. j. 30 Cdo 1429/2001-101, zjevně neopodstatněný návrh, a v části týkající se rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 2 Cao 104/2000-79, byla ústavní stížnost podána po lhůtě.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 Cao 104/2000, je podána po lhůtě zákonem pro její podání stanovené, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona. č. 182/1993 Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 20. 3. 2001, a které bylo stěžovateli doručeno dne 17. 5. 2001. Proti pravomocnému rozhodnutí podal sice stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele ohledně nesprávného poučení o jeho procesních právech a povinnostech. Ústavní soud konstatuje, že soud neporušil ustanovení §5 občanského soudního řádu a poskytl stěžovatelovi zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práv. Z poučení o opravných prostředcích uvedeného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze totiž ani nevyplývá, že by dovolání bylo v daném případě přípustné, jak si mylně stěžovatel vyložil. Je vždy věcí účastníka řízení, aby svá práva střežil s největší možnou péčí, což stěžovatel v dané věci neučinil. Stěžovateli totiž nebránilo nic v tom, aby současně s dovoláním podal ústavní stížnost. Skutečnost, že Vrchní soud v Praze poučil stěžovatele shora uvedeným způsobem, pak nedosahuje, s ohledem na uvedené důvody, takové intenzity, aby jí bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně. V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudu II. stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu ( např. II. ÚS 2/98, IV. ÚS 439/01) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01). Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem a neshledal ani vady řízení podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu, k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti pro opožděnost.
Ústavní soud proto i spojený akcesorický návrh na zrušení §39 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, odmítl, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu