ECLI:CZ:US:2002:2.US.698.2000
sp. zn. II. ÚS 698/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti R., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P.P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 1997, č. j. 1 Cmo 21/96-68 (1 Cmo 161/97-73), a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2000, č. j. 32 Cdo 4/99-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 11. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 1997, č. j. 1 Cmo 21/96-68, (1 Cmo 161/97-73), a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2000, č. j. 32 Cdo 4/99-103.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno ve sporu o zaplacení 34.507.500,- Kč s přísl. z titulu plnění smlouvy o dílo mezi účastníky řízení B. M., a. s., na straně žalobce a INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s., na straně žalované. Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně návrhu vyhověl. Na základě odvolání INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s., proti celému rozsudku a odvolání B. M., a. s., do výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 1997, č. j. 1 Cmo 21/96-68 (1 Cmo 161/97-73), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, pokud se týkalo zaplacení částky 34.507.500,- Kč se smluvní pokutou od 26. 4. 1994 do 16. 12. 1994 ve výši 692.876 a od 17. 12. 1994 do zaplacení ve výši 0,01 % ze sjednané odměny za každý den prodlení, zamítl, a pokud se týkalo zaplacení smluvní pokuty ve výši 12.488,- Kč, ponechal napadený rozsudek nedotčen. Současně Vrchní soud v Praze uložil B. M. a. s., povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 628.030,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dne 4. 4. 1997 uzavřela B. M. a. s., jakožto postupitel, se stěžovatelkou, jakožto postupníkem, smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které B. M. a. s., úplatně postoupila stěžovatelce pohledávku vůči INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a. s., ve výši 34.507.500,- Kč se smluvní pokutou s přísl., a to za úplatu ve výši 1.627.500,- Kč. Na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávky se B. M. a. s., ve smyslu ustanovení §530 občanského zákoníku zavázala dále vlastním jménem vymáhat postoupenou pohledávku, zejména podat dovolání, a to pro postupníka s tím, že B. M. a. s., si vyhradila právo oznámit stěžovatelce, že nadále nebude vlastním jménem pohledávku vymáhat, přičemž pokud B. M. a. s., využije tohoto práva, je stěžovatelka oprávněna dnem následujícím po oznámení ukončení vymáhání pohledávky činit vlastním jménem všechny úkony potřebné k vymáhání a vůči soudu zanikne právo B. M. a. s., vymáhat pohledávku dnem, kdy soudu oznámí, že pohledávku dále nebude vymáhat.
B. M. a. s., dne 18. 9. 1997 podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky proti části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 1997, č. j. 1 Cmo 21/96-68 (1 Cmo 161/97-73), kterou Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1995, č. j. 29 Cm 420/94-24. Dne 30. 11. 1998 vydal Krajský obchodní soud v Praze rozhodnutí, č. j. 89 Km43/98-46, kterým byl prohlášen konkurz na majetek B. M. a. s., v likvidaci a konkurzním správcem byl ustaven JUDr. P. P. s tím, že účinky konkurzu nastaly dne 30. 11. 1998. Stěžovatelka podala Nejvyššímu soudu České republiky podání ze dne 20. 5. 1999, kterým mimo jiné oznámila, že dosavadní žalobce JUDr. P. P., jakožto správce konkurzní podstaty B. M. a. s., v likvidaci, stěžovatelce oznámil, že v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem České republiky využil práva, které B. M. a. s., v likvidaci, sjednala se stěžovatelkou ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 1997 a nadále nebude vlastním jménem pokračovat v řízení o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 1997, č. j. 1 Cmo 21/96-68 (1 Cmo 161/97-73), že takto zaniklo právo JUDr. P. P. vymáhat pohledávku vlastním jménem, že stěžovatelka bude v dovolacím řízení nadále vystupovat jako žalobce a dovolatel sama, a že tímto uplatňuje procesní nástupnictví. Dne 25. 4. 2000 vydal Nejvyšší soud České republiky rozsudek ze dne 25. 4. 2000, č. j. 32 Cdo 4/99-103, kterým dovolání JUDr. P. P., advokáta, jakožto správce konkurzní podstaty B. M. a. s., v likvidaci, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 4. 2000, č. j. 32 Cdo 4/99-103, Nejvyšší soud uvedl, že v podání ze dne 7. 10. 1999 správce konkurzní podstaty JUDr. P. P. dovolacímu soudu mimo jiné sdělil, že oznámení postupníka - stěžovatelky ze dne 20. 65. 1999 považuje za právně neúčinné, že není pravdou, že by cokoli této společnosti oznamoval, že v podání je uvedená zjevná nepravda, a že v žalobě bude vystupovat i nadále svým jménem. Dále v odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že nedošlo ke splnění sjednaných podmínek, a že proto dovolací soud i nadále v dovolacím řízení pokračoval se správcem konkurzní podstaty JUDr. P. P..
Stěžovatelka je toho názoru, že na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 1997 B. M. a. s., postoupila stěžovatelce předmětnou pohledávku vůči INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a. s. (v současné době vůči Československé obchodní bance, a. s.), a to v souladu s ustanovením §524 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka je toho názoru, že s postoupenou předmětnou pohledávkou přešlo na stěžovatelku i její příslušenství a všechna práva s ní spojená v souladu s ustanovením §524 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelka tvrdí, že nesprávným procesním postupem Nejvyššího soudu České republiky v dovolacím řízení a pravomocným rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 4. 2000, č. j. 32 Cdo 4/99-103, jehož byla stěžovatelka účastníkem, v důsledku řádně uplatněného právního nástupnictví, bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním zákonem, a to právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, kdy vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, stanovené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
S ohledem na obsah podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 29 Cm 420/94.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 13. 12. 2001 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její bezdůvodnost a uvedl, že stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu konkrétně v tom, jak dovolací soud posoudil otázku aktivní legitimace při vymáhání postoupené pohledávky. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, postupník ve sporu nepředložil žádný důkaz o tom, že by správce konkurzní podstaty úpadce B. M. a. s., v likvidaci, JUDr P. P. rezignoval na právo vymáhat postoupenou pohledávku ve smyslu dohody. Z podání ze dne 7. 10. 1999 adresovaného Nejvyššímu soudu naopak bylo zřejmé, že JUDr. P. P. trval na tom, že bude ve sporu vystupovat svým jménem jako účastník řízení. Nejvyšší soud musel za stavu, kdy otázka právního nástupnictví byla ze strany postupitele a postupníka posuzována rozdílně, vyjít při posouzení aktivní legitimace při vymáhání postoupené pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 1997 a ze stanoviska postupitele o jeho postupu v dané věci, když postupitel si ponechal právo k vymáhání pohledávky, a tím i procesní legitimaci. Z textu této dohody vyplývá, že postupitel byl oprávněn vlastním jménem vymáhat postoupenou pohledávku i v dovolacím řízení. Postupitel si sice vyhradil právo oznámit postupníkovi, že nadále nebude pohledávku vymáhat vlastním jménem, ovšem existence tohoto oznámení nebyla v dovolacím řízení prokázána. Otázku aktivní legitimace k vymáhání postoupené pohledávky proto Nejvyšší soud posoudil tak, že v dovolacím řízení pokračoval i nadále se správcem konkurzní podstaty B. M. a. s., v likvidaci, v postavení postupitele a žalobce.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 12. 2001 odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že neustále zastává názor, že ke splnění smluvně sjednaných podmínek pro splatnost vymáhané části ceny plnění tehdejšího "zhotovitele" nedošlo. Ze strany "objednatele" totiž nebyl učiněn žádný úkon, který se byť jen blížil příslušnému "schválení ceny rekonstrukce a oprav". Vrchní soud současně uvedl, že se nevyjadřuje k procesním aspektům celé věci či k některým diskrepancím, vzniklým ve vztahu mezi stěžovatelkou a správcem konkurzní podstaty, neboť k takovému vyjádření není kompetentní a dále nemá k dispozici příslušné podklady.
Ústavní soud se v první řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se totiž podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud po posouzení návrhu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, neboť skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jejich právech, nemá v daném případě za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti, když takovéto pravomocné rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci", ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jejího základního práva je tak tímto způsobem zaručena (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C. H. Beck, Praha 1977).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není jakýmsi "super revizním orgánem" v rámci orgánů veřejné moci v České republice, přezkoumal, vědom si svého ústavního vymezení, veškeré shromážděné podklady k dané věci, a dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní stížnost stěžovatelky je směřována proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", který spočívá podle jejího názoru v nesprávném procesním postupu dovolacího soudu ve věci právního nástupnictví stěžovatelky. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" je nutno interpretovat vždy s přihlédnutím ke konkrétnímu případu a hodnotit jej podle jeho obsahu. Stěžovatelka brojí proti tvrzenému jednání dovolacího soudu, toto porušení napadených základních práv však vyvozuje pouze ze své subjektivně chápané představy o tom, jak by podle ní tento soud měl postupovat. Dojde-li po zahájení řízení k přechodu práv nebo povinností, o něž ve sporu jde, na někoho jiného v důsledku dohody mezi postupitelem a postupníkem, má tento přechod rovněž za následek procesní nástupnictví. V daném případě však tato otázka byla posuzována ze strany postupitele a postupníka rozdílně. Podle §530 odst. 1 občanského zákoníku může na žádost postupníka postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Citované ustanovení představuje zvláštní případ, kdy si postupitel, přestože již není nositelem uplatněného práva, zachovává věcnou legitimaci k vedení sporu. Proto podle názoru Ústavního soudu dovolací soud zcela správně posoudil aktivní legitimaci při vymáhání postoupené pohledávky, a to jednak s ohledem na znění smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 1997 a stanovisko postupitele o jeho postupu v dané věci, když postupitel si ponechal právo k vymáhání pohledávky a tím i procesní legitimaci, a jednak s ohledem na skutečnost, že v dovolacím řízení nebyla prokázána existence oznámení, kterým by dosavadní žalobce JUDr. P. P., stěžovatelce oznámil, že využil práva, které B. M. a. s., v likvidaci, sjednala se stěžovatelkou ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 1997, a nadále nebude vlastním jménem pokračovat v řízení o dovolání. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s ústavně garantovanými procesními zásadami, promítajícími se mimo jiné do §103, 104 a 107 občanského soudního řádu, a posoudil otázku aktivní legitimace jako jednu z podmínek řízení. Do takového projevu nezávislého soudního rozhodování Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zejména když s ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje dodržení ústavně zaručených práv.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelky postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelce bylo umožněno, aby podala "oznámení postupníka o procesním nástupnictví" ze dne 20. 5. 1999. Dovolací soud se tímto podáním řádně zabýval a posoudil je tak, že v dovolacím řízení pokračoval i nadále se správcem konkurzní podstaty B. M. a. s., v likvidaci, v postavení postupitele a žalobce.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Z uvedených důvodů byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 1. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu