Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.10.2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 118/28 SbNU 41 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.710.2000

sp. zn. II. ÚS 710/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. Š-ové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 28 Cdo 2191/2000 - 87, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. 5. 2000, č.j. 15 Co 353/2000 - 73, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 2. 2000, č.j. 7 C 117/97 - 59, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 28 Cdo 2191/2000 - 87, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. 5. 2000, č.j. 15 Co 353/2000 - 73, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 2. 2000, č.j. 7 C 117/97 - 59, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č.j. 7 C 117/97 - 37, rozhodl, že základ žalobního nároku stěžovatelky (navrhovatelky v řízení před obecnými soudy) je vůči odpůrci České republice - Ministerstvu financí ČR (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem), opodstatněný. Předmětem řízení byl uplatněný nárok na náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), za nemovitosti nacházející se v kat. úz. P., které nelze stěžovatelce vydat. Okresní soud dovodil, že znárodnění nemovitostí, za něž stěžovatelka požaduje náhradu, proběhlo v rozporu s tehdejšími předpisy a bez jakékoliv náhrady. Nároky ohledně parcely č. 707 v kat. úz. P., která byla původně pastvinou, je nutno uplatňovat dle zákona č. 229/1991 Sb., ovšem náhrada za ostatní znárodněné nemovitosti, které dnes nelze vydat, stěžovatelce přísluší, neboť je oprávněnou osobou dle §3 odst. 4 písm. a) i b) zákona č. 87/1991 Sb. a při širším výkladu dokonce i dle písm. c) tohoto ustanovení. V době znárodnění byly nemovitosti ve vlastnictví druhé manželky dědečka stěžovatelky paní M. K., po ní byla na základě platně zřízené fideikomisární substituce dle §608 o. z. o. dědičkou matka stěžovatelky a po té dědila jako závětní dědička sama stěžovatelka. Na základě odvolaní vedlejšího účastníka bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53, a věc byla vrácena k řízení okresnímu soudu. Odvolací soud konstatoval, že závěr okresního soudu o opodstatněnosti základu nároku (míněno nepochybně v celém rozsahu) je v rozporu s tím, že okresní soud současně konstatuje, že náhradu za původní parcelu č. 707 nelze přiznat dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž dle zákona o půdě. Odvolací soud dále vytkl okresnímu soudu procesní vady v otázce vymezení okruhu účastníků. Odvolací soud nakonec konstatoval, že výklad okresního soudu by přivodil nanejvýš spravedlivé důsledky, neboť nebýt znárodnění sporných nemovitostí, které dle názoru okresního soudu proběhlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a bez poskytnutí náhrady (i když v tomto směru nelze přehlédnout, že zdůvodnění tohoto názoru okresním soudem je jen okrajové a není podloženo konkrétními úvahami), stala by se matka stěžovatelky z titulu fideikomisární substituce jejich vlastnicí jako dědička po R. K. (zemřel 14. 4. 1941). Zákon o mimosoudních rehabilitacích však stanoví okruh oprávněných osob zcela jednoznačně a odvíjí jej od osoby, která byla vlastníkem věci v době jejího přechodu na stát. Takovouto osobou byla v daném případě M. K-ová. Ta zemřela dne 28. 6. 1955 a jejími závětními dědičkami byly stěžovatelka (ohledně nemovitostí v P., které jsou ovšem odlišné od těch, za něž stěžovatelka požaduje náhradu), matka stěžovatelky M. V-ová (ohledně doživotního práva požívání těchto nemovitostí a ohledně pohledávky z běžného účtu u Státní spořitelny v Praze III) a konečně neteř zůstavitelky J. B-ová ohledně zůstavitelčina majetku. To, že R. K. ve své závěti, jíž odkázal veškerý majetek své druhé manželce M. K-ové, určil současně matku stěžovatelky svojí fideikomisární substitutkou ohledně nemovitého jmění, nemůže mít z hlediska okruhu oprávněných osob dle §3 zákona č. 87/1991 Sb. význam, neboť R. K. by nemohl být oprávněnou osobou dle odst. 1 cit. ustanovení. Stěžovatelka ani její matka tedy nebyly dědičkami po M. K-ové ze závěti, které nabyly celé dědictví ve smyslu §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., a jelikož jim dle závěti připadly jen jednotlivé věci či práva, jichž se však povinnost vydání dle §6 zákona č. 87/1991 Sb. netýká, nepřipadá v úvahu ani jejich postavení oprávněné osoby dle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. V žádném případě pak nelze dovodit, že je stěžovatelka oprávněnou osobou dle písm. c) cit. ustanovení, neboť není ani dítětem, ani manželem M. K-ové. Ve věci následně rozhodl Okresní soud v Táboře, který, vázán právním názorem odvolacího soudu, ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky v celém rozsahu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatelka ve věci dále využila mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozhodnutím, když dovolání shledal přípustným avšak nedůvodným a zamítl jej. V odůvodnění dovolací soud v podstatě konstatoval, že substitut, který byl fideikomisární substitucí určen za dědice, má zachován restituční nárok; toto právo však u něj končí a na další potomky nepřechází. Opačný výklad, umožňující i povolání vnuků zůstavitele, by byl příliš širokým výkladem vůle zákonodárce nerespektujícím omezení dané restituční legislativou. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když nejprve opakuje skutkový stav věci a poté dovozuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy, jelikož obecné soudy provedly nesprávný výklad slovního spojení "osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu", které je obsaženo v ustanovení §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. a domnívá se, že za tuto osobu, tedy vlastníka, je třeba považovat rovněž i matku stěžovatelky z titulu fideikomisární substituce, což plně odpovídá nejen dobové právní teorii, ale i judikatuře, neboť podle jejího názoru fideikomisární substitut měl stejné postavení jako přední dědic a byl pokládán rovněž za vlastníka nemovitostí, když spolu s předním dědicem měli oba společné vlastnické právo. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")]. Předseda senátu 7C Okresního soudu v Táboře ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud shledal původně návrh stěžovatelky oprávněným. Poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem, tak okresní soud byl jeho právním názorem vázán a návrh musel zamítnout. Připouští, že námitky stěžovatelky mají své opodstatnění a jejich posouzení Ústavním soudem lze jen uvítat. Ministerstvo financí ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, když její podstata spočívá pouze v nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem, ke kterému ale obecné soudy dospěly na základě spravedlivého procesu a po učiněných skutkových zjištěních, která ovšem nejsou v příkrém rozporu s tímto právním závěrem. Rovněž předseda senátu 15 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka nesprávně spatřuje porušení jejích práv v tom, že obecné soudy měly v jejím případě jiný právní názor než ona. Předseda senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jsou v poměru nejen k ustanovením občanského zákoníku, ale i k ostatním ustanovením právního řádu, ve vztahu speciality a mají před nimi přednost. Pokud tedy zákon č. 87/1991 Sb. v §3, jímž upravuje okruh oprávněných osob, v odstavci 1) stanoví, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu a v návaznosti na to v odstavci 4) stanoví, že zemřela-li tato osoba před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami (za splnění tam dále uvedených dalších podmínek) fyzické osoby v přesně stanoveném pořadí, vyjmenovaném v tomto odstavci 4) pod písm. a) až e), nelze ani rozšiřujícím výkladem tento okruh osob doplňovat anebo měnit. Ani při respektování principu, že v restitučních věcech se zřetelem k zaměření právní úpravy zmírňovat, když už v některých případech není možné zcela odstraňovat v období nesvobody způsobené křivdy, nelze u závětních dědiců již zmíněná taxativní ustanovení rozšiřovat i na děti oprávněné osoby, neboť právě u těchto dědiců (závětních) zákon na rozdíl od ustanovení podle písm. c) a e) jim takové oprávnění nepřiznává. Proto substitutovi, který byl fideikomisární substitucí určen za dědice, sice svědčí nárok, toto právo však již nepřechází na další potomky. Nejvyšší soud tedy dovozuje, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky o nesprávné aplikaci zákonných ustanovení při posuzování jejího restitučního nároku. Ústavní soud především konstatuje, že mu v projednávané věci přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná, i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud dále konstatuje, že si je v posuzovaném případu také vědom ústavně zaručeného principu nezávislosti rozhodování obecných soudů, který se podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je rovněž i ústavně konformní interpretace a následná aplikace hmotně právních norem na obecnými soudy zjištěný skutkový stav věci. S ohledem na meritum věci a na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud při posuzování ústavně právní relevance této ústavní stížnosti vycházel především z principu, který je opakovaně zdůrazňován v jeho judikatuře, a podle kterého klíčové pojmy restitučních předpisů, v tomto případě zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nutné interpretovat ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948 - 1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského znaku (vlastnictví výrobních prostředků apod.), považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. Tento režim byl dále charakteristický svým cíleným zneužíváním vlastních normativních právních aktů a jejich cílenou protizákonnou aplikací se snažil o dosažení maximálního protizákonného porušování práv soukromých vlastníků ve prospěch totalitní ideologie. V důsledku takových aktů pak bylo vlastníkům bráněno nejen v řádném výkonu jejich vlastnického práva, ale mnoha lidem bylo protizákonnými akty zabráněno, aby mohli v souladu s platnými zákony svého vlastnického práva nabýt. Ústavní soud konstatuje, že k otázce oprávněnosti restitučních nároků osob v postavení fideikomisárních substitutů se již jednou vyjádřil ve svém nálezu ze dne 20. listopadu 1997 ve věci, sp. zn. IV. ÚS 205/97 (in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, č. 144, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998). V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil názor, že politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, nelze nikdy napravit zcela. Všechny skutečnosti a okolnosti konstatované v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 205/97 totiž posunuly pozici stěžovatelova otce, tedy fideikomisárního substituta, do roviny, v níž jej již, a to v rozsahu jeho podílu, nelze považovat pouze za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle §3 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud v nyní posuzovaném případu dospěl k závěru, že nelze v žádném případě pomíjet základní skutečnosti a okolnosti, které jsou společné oběma posuzovaným případům. Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že i v nyní posuzované ústavní stížnosti se objevuje akt státního orgánu, kterým došlo ke znárodnění předmětných nemovitostí a v důsledku toho bylo matce stěžovatelky zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z titulu fideikomisární substituce po svém otci R. K., tedy v době, kdy zemřela nevlastní matka stěžovatelky, paní M. K-ová, a právě z důvodu zřízené fideikomisární substituce bylo třeba znovu projednat dědictví po R. K. Tato skutečnost je pak doložena ve spise Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 117/97, kde je založena kopie protokolu ze dne 29. 12 1955, sp. zn. D 946/55, sepsaného státním notářstvím v Liberci o projednání pozůstalosti po R. K. V tomto protokolu se mimo jiné uvádí, že matka stěžovatelky se dostavila jako fideikomisární substitutka k projednání dědictví, avšak na straně 3 v bodu I.2. je uvedeno, že "Jiných nemovitostí podrobených substituci není. Tzv. usedlost ve skutečnosti cementárna čp. 46 v P. (tedy nemovitost, za kterou stěžovatelka požaduje náhradu) byla znárodněna výměrem min. stav. z 19. 10. 1954, č.j. 115/712 - Práv. 2 - 54". Na základě těchto skutečností a úvah pak Ústavní soud dospěl k závěru o podobnosti projednávaného případu se zmiňovaným nálezem a dospěl rovněž k závěru o protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu opačná interpretace příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích je interpretací extrémní, která zasáhla do práva stěžovatelky domoci se právními prostředky nápravy dřívějších majetkových křivd a vybočila z mezí ústavnosti. Rozhodnutí obecných soudů, která nevzala v úvahu všechny uvedené relevantní okolnosti, tak lze označit za stojící v příkrém rozporu s cílem restitučních předpisů a jejich výklad za výklad extrémní a v důsledku toho odporující ústavně zaručeným základním právům a svobodám. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že v souladu s ústavním vymezením svých pravomocí mu v posuzovaném případu nepřísluší hodnotit a rovněž tak nečinil, kdy a jakým způsobem došlo ke znárodnění nemovitostí, nehodnotil ani, jestli v konečném důsledku bude stěžovatelka důsledně naplňovat všechny podmínky zákona č. 87/1991 a případně jaká výše náhrad a za jaké nemovitosti jí bude či nebude přiznána. To jsou skutečnosti, jejichž posouzení přísluší soudům obecným. Ústavní soud v posuzované věci toliko konstatuje, že u majetku poloviny předmětných nemovitostí patřících původně výlučně R. K., a ke kterému byla matce stěžovatelky zřízena fideikomisární substituce, nelze v žádném případě zamítnout nárok stěžovatelky toliko z důvodu, že její matka nespadá pod ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to ve smyslu úvah Ústavního soudu uvedených výše. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k datu úmrtí M. K-ové se bude třeba také vypořádat s otázkou, jaké hmotně právní normy bylo třeba použít na projednání jejího dědictví, a to za situace, kdy v té době již neplatil obecný zákoník občanský. Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva pak samo o sobě opodstatňuje výrok o zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí a Ústavní soud se již dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky. Ústavní soud svým výrokem zrušil rovněž usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53, které ač nenapadeno ústavní stížností je postiženo stejnou vadou jako po něm následující rozhodnutí obecných soudů a právě právním názorem vysloveným v tomto usnesení byl vázán soud prvního stupně, když následně zamítl svým rozhodnutím návrh stěžovatelky. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. října 2002