ECLI:CZ:US:2002:2.US.713.01
sp. zn. II. ÚS 713/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu stěžovatele MUDr. J. H., bez právního zastoupení, proti zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v odnětí stěžovatele zákonnému soudci v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 644/92, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13.12.2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod ve věci odnětí stěžovatele jako účastníka řízení zákonnému soudci. Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí místopředsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.3.1999, jímž byla věc vedená pod sp.zn. 13 Cm 644/92 odňata soudci JUDr. M. Š. (správně: JUDr. M. Š. - pozn. Ústavního soudu) a přidělena soudkyni JUDr. H. H. V tomto postupu správy krajského soudu spatřuje stěžovatel rozpor zejména s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podáním ze dne 7.1.2002 byla ústavní stížnost doplněna o sdělení, že dne 18.12.2001 proběhlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp.zn. 13 Cm 644/92 jednání, jehož se stěžovatel nemohl zúčastnit z důvodu, že nebyl řádně obeslán. Pro případ, že toto jednání bylo skončeno vydáním rozsudku, navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby rozsudek krajského soudu zrušil pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to ještě v době, kdy rozsudek nebyl stěžovateli doručen a nenabyl právní moci, tj. před případným odvolacím řízením.
Ústavní soud je předně povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), za kterých je oprávněn ve věci jednat. Podanou stížností se zabýval zejména z hlediska dodržení ustanovení §35 a §75 zákona.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Z toho plyne, že ústavní stížnost je zpravidla nepřípustná (s výjimkou ustanovení §75 odst. 2 zákona), jestliže řízení v dané věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a tedy kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících konkrétní druh řízení. Pravomoc Ústavního soudu tedy zásadně směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je toliko nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí zůstat zachována.
Z obsahu předložené ústavní stížnosti včetně příloh je zřejmé, že řízení v dané věci (sp.zn. 13 Cm 644/92) před Krajským soudem v Českých Budějovicích dosud pravomocně neskončilo a stěžovatel má tedy možnost svá procesní práva včetně námitky, že byl odňat svému zákonnému soudci, v plné míře uplatnit v odvolacím řízení. Totéž platí i ohledně stěžovatelovy námitky, že se jednání dne 18.12.2001 nemohl osobně zúčastnit pro absenci včasného obeslání soudem. Teprve poté, co bude řízení pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může případně stěžovatel za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
Za daného stavu věci se nejevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu (zejména nedostatku povinného právního zastoupení) a Ústavnímu soudu nezbylo než tento návrh jako nepřípustný odmítnout dle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu