ECLI:CZ:US:2002:2.US.715.01
sp. zn. II. ÚS 715/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usneseni Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. 11 C 89/98-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 30. 5. 2001, č. j. 19 Co 232/2001-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 12. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, když v postupu soudů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. 11 C 89/98-28, soud prvního stupně podle §103 a 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil řízení o určení platnosti osvědčení ev. č. 8118/A3, ve kterém se stěžovatel domáhal určení, že osvědčení ev. č. 8118/A3 vydané dne 22. 7. 1991 Ministerstvem obrany ČR je platné a platně osvědčuje, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") z funkce I. kategorie a že byl před ukončením služebního poměru ze stejných důvodů odvolán dnem 20. 3. 1956 z funkce I. kategorie a ustanoven na nižší funkci I. kategorie. Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého usnesení uvedl, že z přiloženého spisu téhož soudu, sp. zn. 6 C 180/98, zjistil, že stěžovatel dne 16. 3. 1993 podal žalobu, opravenou a doplněnou podáním ze dne 15. 4. 1993, jíž se domáhal určení, že byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v §21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie a že toto rozhodnutí soudu nahrazuje osvědčení podle §22 citovaného zákona. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 1998, č. j. 6 C 180/98-117, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 1998, č. j. 19 Co 593/98-130, byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. 11 C 89/98-28, podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 5. 2001, č. j. 19 Co 232/2001-42, jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že projednání posuzované věci brání podle §159 odst. 3 občanského soudního řádu překážka věci pravomocně rozhodnuté a nejsou proto dány pro projednání a rozhodnutí věci podmínky řízení podle ustanovení §103 občanského soudního řádu.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření a spis, sp. zn. 11 C 89/98, Obvodního soudu pro Prahu 6.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2002 zcela odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí a uvedl, že oba soudy shodně dospěly k závěru, že projednání stěžovatelova nároku brání překážka věci pravomocně rozsouzené podle ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu a řízení proto bylo podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření ze dne 7. 6. 2002, které je založeno v jeho spise, sp. zn. 11 C 89/98, pod č. listu 50, odkázal na písemné vyhotovení svého napadeného usnesení ve spojení s usnesením odvolacího soudu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatele adresované obecným soudům nejsou na místě. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) stanovená §159 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném ke dni vydání napadených rozhodnutí) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Takto vymezeným požadavkem je také obecný soud vázán. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení tvoří překážku věci rozhodnuté vůči nové žalobě na určení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k podmínkám řízení. Zjistí-li soud, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto, řízení bez dalšího zastaví (§104 odst. 1 občanského soudního řádu). Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích pak řádně a dostatečně rozvedly a odůvodnily skutečnosti, které je vedly k danému rozhodnutí. a odvolací soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu