ECLI:CZ:US:2002:2.US.717.01
sp. zn. II. ÚS 717/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.2001, čj. 10 Ca 261/2001-35, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu regionálního rozvoje ze dne 2.8.2001, čj.: RR/výst/1087/01-H, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování ze dne 18.4.2001, čj.: Výst/3121/0/2000/Št.STRI-StPo. Označeným prvostupňovým správním rozhodnutím bylo na základě žádosti Města Písek rozhodnuto o povolení odstranění, podle §88 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon").
Podle názoru stěžovatele bylo předmětným rozsudkem krajského soudu porušeno právo "na spravedlivé projednání jeho záležitosti tím, že přezkumný soud při rozhodování vycházel z nesprávného skutkového zjištění v tom směru, že správní rozhodnutí I. stupně nebylo vydáno vyloučenými pracovníky správního orgánu a v odůvodnění stížností napadeného rozsudku jsou uvedeny neurčité a nesprávné údaje, které však nebyly v průběhu řízení prokázány."
Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se zjišťuje, že žaloba stěžovatele proti shora uvedenému správnímu rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu regionálního rozvoje, byla dle §250j) odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zamítnuta, když ve smyslu §250f) odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. nebylo k projednání žaloby třeba nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Přezkumný soud v rámci řízení podle §249 o.s.ř. přezkoumal zákonnost jak obou správních rozhodnutí, napadených správní žalobou, tak i procesní rozhodnutí ze dne 1.11.2000 a 7.11.2000 o tom, jsou-li konkrétní pracovníci stavebního úřadu a vedoucí odborů výstavby a územního plánování a životního prostředí a VLHZ Městského úřadu Písek ve věci podjati. Důvod podjatosti spatřoval stěžovatel v pracovně právním vztahu těchto pracovníků k Městskému úřadu Písek. Podle zjištění krajského soudu Městský úřad v Písku v oblasti přenesené působnosti, ve smyslu §109 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, (obecní zřízení), (dále jen "zákon o obcích") vykonává státní správu v oblasti výstavby. Úkoly zaměstnavatele pracovníků obecního úřadu vykonává podle §110 odst. 4 písm. c) zákona o obcích tajemník obecního úřadu. Ten také rozhoduje o platech zaměstnanců s výjimkou vedoucích odborů. O námitce podjatosti rozhoduje podle §11 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, nejblíže nadřízený vedoucí. Tím byl v případě pracovníků odboru výstavby a územního plánování, vedoucí tohoto odboru, který také o námitce podjatosti rozhodl. K projednání námitek podjatosti, uplatněné vůči vedoucím odborů je pak podle §11 odst. 1 správního řádu povolán tajemník příslušného obecního úřadu (v daném případě městského úřadu). Ten také rozhodl o tom, že z projednávání a rozhodování ve věci nejsou vyloučeni vedoucí odboru výstavby a územního plánování a odboru životního prostředí a VLHZ městského úřadu. Zákonem předepsaný postup projednání námitky podjatosti těchto pracovníků byl proto dodržen. Vedoucí odborů jsou zaměstnanci městského úřadu a jsou podřízeni tajemníkovi městského úřadu. Za zaměstnavatele pracovníků stavebního úřadu nelze proto považovat žadatele o demolici, Město Písek, ale tajemníka. Tajemník je sice zaměstnancem obce, avšak jeho jmenování a odvolání vyžaduje podle §103 odst. 3 zákona o obcích souhlas přednosty okresního úřadu. Ze všech těchto skutečností krajský soud dovodil, že je-li zaměstnavatelem vedoucího odboru výstavby a územního plánování tajemník, pak vedoucímu stavebního úřadu nic nebrání, aby rozhodl o tom, jsou-li z vyřizování věci vyloučeni všichni pracovníci stavebního úřadu. Podle zjištění soudu tak obě předmětná rozhodnutí byla správná jak po procesní, tak i po věcné stránce.
K dalšímu žalobnímu důvodu v odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že odstraňovaná stavba se nachází v ochranném pásmu městské památkové zóny v Písku. Proto bylo nutno v souladu s §126 odst. 1 stavebního zákona obdržet předchozí souhlas s demolicí ze strany státní ochrany památkové péče. Souhlas orgánu státní památkové péče byl vydán ve formě závazného stanoviska, což však neodporuje jak zákonu o státní památkové péči, tak i znění §126 odst. 2 stavebního zákona a rovněž příslušným ustanovením správního řádu.
Vzhledem k tomu, že stavba se v městské památkové zóně města Písek nenachází, udělený souhlas k demolici těchto objektů není v rozporu s rozhodnutím o vyhlášení ochranného pásma městské památkové zóny. Areál bývalého pivovaru, stojící na stavebních parcelách ... a pozemkových parcelách ..., není památkově chráněn a jeho odstraněním nebude narušeno prostředí kulturní památky, městské památkové zóny. V tomto směru nelze proto hovořit o tom, uvádí krajský soud, že demolice areálu pivovaru je v rozporu s podmínkami ochrany městské památkové zóny a že naruší charakter stávající zástavby.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplynulo z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, přezkumný soud se v mezích daných žalobními důvody zabýval zákonností napadeného správního rozhodnutí, jakož i rozhodnutími procesního charakteru jemu předcházejícími a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele (dříve žalobce) obsažené v žalobě nejsou opodstatněné.
Podle názoru Ústavního soudu došlo ze strany stěžovatele k nepochopení mezí, v nichž může příslušný soud přezkoumávat zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí dle první a druhé hlavy, páté části o.s.ř.
Z tohoto pohledu nelze proto přisvědčit tvrzením stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, a jinými slovy řečeno, údajnému porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Těžištěm řízení o podané správní žalobě není dokazování v tom smyslu, že soud ve věci zjišťuje nové skutečnosti či ověřuje jejich faktickou správnost. Je sice pravdou, že soud musí ve svém rozhodování přihlédnout k vadám v řízení před správním orgánem, ale pouze za situace, kdy by například zřetelný rozpor mezi skutkovým stavem, který byl vzat za základ žalobou napadeného rozhodnutí a skutkovým stavem zjištěným ze správního spisu, vytvořil takou vadu řízení, jež by byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud však při přezkoumávání správního rozhodnutí pochybení takového druhu nezjistil.
V ústavní stížnosti navrhovatel mimo jiné argumentuje též tvrzením, že soud mu svým postupem fakticky znemožnil vyjádřit se ke stavu odstraňovaných staveb a navrhnout ve věci nové důkazy, čímž mu údajně zabránil účinně hájit svá práva a zájmy.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že přezkoumávání správních rozhodnutí soudy v tzv. "správním soudnictví" se řídí zejména dispoziční zásadou, jejímž vyjádřením je znění §249 odst. 2 o.s.ř., které žalobci ukládá povinnost ve stanovené lhůtě označit rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení žalobních důvodů, o které opírá svá tvrzení o nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Je tedy povinností žalobce v zákonné lhůtě (dle §250b odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu) konkrétně vymezit, v čem rozhodnutí jako celek nebo jeho část odporuje příslušnému zákonu či právnímu předpisu a svá tvrzení v tomto smyslu řádně odůvodnit. V případě nesplnění této procesní povinnosti ve stanovené lhůtě se vystavuje nebezpečí, podle zásady "nechť si každý střeží svá práva", že k později uplatněným námitkám žalobce nebude soudem přihlíženo.
Vzhledem k tomu, že krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (dle ustanovení §250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř.), nemůže se nyní stěžovatel v tomto směru dovolávat porušování svých procesních práv.
Jak již konstatoval ve svém odůvodnění krajský soud, předpokladem zahájení přezkumného řízení ve "správním soudnictví" je skutečnost, že napadeným správním rozhodnutím byl stěžovatel (žalobce) dotčen na svých subjektivních právech. Pokud má stěžovatel zato, že rozhodnutí správního orgánu, napadené žalobou nenabylo právní moci tím, že nebylo řádně doručeno jiným účastníkům správního řízení, je především věcí těchto účastníků řízení napadnout z tohoto důvodu dotčené správní rozhodnutí.
Jak však vyplývá z napadeného rozsudku, soud zkoumal s ohledem na existenci podmínek řízení dle ust. §247 odst. 2 o.s.ř. rovněž zákonnost procesního postupu správního orgánu při doručování rozhodnutí a dospěl k závěru, že všem účastníkům správního řízení bylo předmětné rozhodnutí řádně doručeno.
Krajský soud se v řízení rovněž zabýval rozhodnutími procesního charakteru ze dne 1.11.2000 a 7.11.2000 o tom, zda konkrétní pracovníci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci a v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nelze zákonnost jejich vydání zpochybnit. Ústavní soud se s argumentací krajského soudu v této otázce zcela ztotožňuje a konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti sice nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu aniž však vyložil, z jakého důvodu by předmětná rozhodnutí měla být protizákonná, tj. kterému právnímu předpisu či jeho ustanovením odporují.
Další námitkou stěžovatele je tvrzení, že soud v odůvodnění rozsudku uvedl údajně neurčité a neprokázané údaje, o kterých nebyly v soudním řízení provedeny žádné důkazy. Stěžovatel pod těmito termíny má zřejmě na mysli označení odstraňovaných staveb ze strany referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu Písek jako zchátralé a změněné nevhodnými úpravami tak, že došlo k potlačení určitých urbanistických hodnot areálu.
S ohledem na vznesenou námitku nezbývá než zdůraznit, že otázka míry znehodnocení areálu bývalého pivovaru, ať již z technického či urbanistického pohledu, nebyla předmětem řízení před krajským soudem a tyto výše uvedené závěry byly soudem převzaty z citovaného vyjádření referátu regionálního rozvoje, neboť je třeba opětovně připomenout, že v zásadě se dokazování dle ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí neprovádí a soud vychází ze skutkového stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu, zejména nemůže provádět nová skutková zjištění a na jejich základě rozhodovat ve věci samé (viz komentář k ust. §250f o.s.ř., JUDr. J. Bureš, JUDr. L.Drápal, JUDr. M.Mazanec : Občanský soudní řád, C.H.BECK, 5.vydání 2001).
V dané právní věci proto soud správně vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení a v konfrontaci z obsahem listinných dokladů, založených ve správním spise, dospěl k odpovídajícímu závěru, že rozhodnutí o odstranění předmětných staveb není v rozporu s §9, §11 odst. 1, §24 a §47 správního řádu, §17 a §14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i §126 odst. 1, odst. 2 stavebního zákona.
Pokud se týká námitky navrhovatele, že "napadený rozsudek byl vydán na základě nepodloženého, nesprávného a zjevně nesmyslného posouzení věci", odkazuje Ústavní soud na znění již citovaného ustanovení §250i o.s.ř. s tím, že rovněž obsah tohoto tvrzení stěžovatele nelze označit za právně relevantní ve vztahu k namítanému porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Senát Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené závěry mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel spolu s návrhem na zrušení napadeného rozsudku krajského soudu navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti označeného rozsudku dle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K tomuto návrhu je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Senát Ústavního soudu však návrh odmítá z důvodů výše uvedených. Vzhledem k tomu, že tento návrh sleduje osud ústavní stížnosti, odmítá ze stejného důvodu i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 29. ledna 2002