ECLI:CZ:US:2002:2.US.734.01
sp. zn. II. ÚS 734/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka v právní věci stěžovatelky H. Š., zastoupené advokátem JUDr. V. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2001, čj. 25 Cdo 1521/2001-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 21 Co 442/2000, čj. 21 Co 443/2000-64, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2000, čj. 19 C 192/96-52, a doplnění jeho výroku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2000, č.j. 19 C 192/96-60, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2001, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 192/96, z něhož zjistil následující:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2000, čj. 19 C 192/96-52, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) domáhala, aby J. K., Ing. S. P. a JUDr. I. K. (v původním řízení odpůrkyně) soud stanovil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3000,-Kč s úroky 16 % od 28. 9. 1995 do zaplacení. Uvedená částka měla představovat další odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež spočívalo ve zhoršení stěžovatelčina zdravotního stavu, k němuž dle stěžovatelky došlo následkem úrazu, který utrpěla při dopravní nehodě dne 28. 3. 1982. V rámci řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 150/92, byla již projednána žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala úhrady bolestného, za ztížení společenského uplatnění, nákladů spojených s léčením a věcné škody. Této žalobě soud částečně vyhověl. V závěru tohoto řízení stěžovatelka podala další návrh na odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.000,- Kč. Tento návrh byl usnesením ze dne 9. 5. 1996, sp. zn. 11 C 150/92, soudem vyloučen k samostatnému projednávání a v následném řízení byla vydána rozhodnutí, která jsou napadena projednávanou ústavní stížností. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že původní odpůrce J. K. zemřel dne 10. 11. 1992 a na jeho místo nastoupily odpůrkyně jako jeho zákonné dědičky. Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku ze dne 10. 3. 2000, čj. 19 C 192/96-52, opomenul rozhodnout o náhradě nákladů řízení, proto vydal dne 19. 4. 2000, č.j. 19 C 192/96-60, doplňující rozsudek, kterým stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, čj. 21 Co 442, 443/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a postupoval správně, když vyšel z přesvědčivých znaleckých posudků v otázce souvislostí obtíží stěžovatelky s předmětným úrazem. Uvádí dále, že z právního hlediska není možné, aby stěžovatelka uplatňovala škody na zdraví, které vznikly až od roku 1996, tedy zhruba čtyři roky po smrti J. K., který byl odpovědný za škodu způsobenou při autonehodě dne 28. 3. 1982, vůči odpůrkyním - jeho dědičkám, neboť ty za škodu neodpovídají. Jejich odpovědnost se dle ustanovení §470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, může vázat jen k dluhům zůstavitele, které zde byly ke dni jeho smrti. O takové nároky však v tomto řízení nejde.
Nejvyšší soud ČR odmítl napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. 25 Cdo 1521/2001-81, dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jejího jména. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu provedené důkazy o jejím zdravotním stavu. Znalecký posudek doc. S. z roku 1987, který byl pro stěžovatelku příznivý, byl ztracen a další posudky již vypracovali znalci bez patřičné znalosti jejího zdravotního stavu, přičemž vycházeli z podvržených snímků, neoznačených datem a jménem stěžovatelky. Stěžovatelka se cítí být poškozena i znaleckým posudkem doc. S., znalce z oboru psychiatrie, který ve svém posudku tvrdí, že stěžovatelka trpí Alzheimerovou chorobou, k čemuž dle stěžovatelky nebyl kvalifikován. Stěžovatelka se domnívá, že po jeho zjištění již soudy nebraly námitky stěžovatelky dostatečně v úvahu, když její potíže připisovaly uvedené chorobě. Návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku nevyhověly. Stěžovatelka konečně namítá, že nebyla odškodněna za ztrátu šperků v hodnotě 22.000,- Kč, k níž došlo při autonehodě.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud není totiž další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR při posouzení přípustnosti dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a se svou ustálenou judikaturou. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka si nevytvořila právní prostor pro podání dovolání, neboť před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nevznesla návrh na vyslovení jeho přípustnosti (§239 odst. 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v dané věci je navíc vyloučena ustanoveními §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť se jedná o bagatelní kauzu. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nebylo možné dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je jako nepřípustné odmítl. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v napadeném usnesení, jsou plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, v níž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nejvyšší soud ČR svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak nemá důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek. Stěžovatelka ostatně neuvádí ve své ústavní stížnosti žádné konkrétní důvody, proč se cítí být usnesením Nejvyššího soudu ČR na svých ústavně zaručených právech poškozena. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a že její ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Ústavní soud se dále zaměřil na napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je proto rozhodnutím deklaratorní povahy, které toliko autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 192/96 (č.l. 65), Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, čj. 21 Co 442,443/2000-64, který je v souladu s výše uvedeným nutno pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku zákonem k ochraně práva poskytnutým, byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky dne 7. 11. 2000. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 19. 12. 2001, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti se jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Nezbylo mu, než jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně 3. září 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu