ECLI:CZ:US:2002:2.US.737.2000
sp. zn. II. ÚS 737/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka, ve věci ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 1996, čj. 10 C 348/95-72, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 1998, čj. 13 Co 1228/97-116, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, č.j. 23 Cdo 1271/2000-168, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 7. 12. 1999, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 737/2000, domáhala zrušení rubrikovaných rozsudků obecných soudů, když v ústavní stížnosti namítala, že v soudním řízení byla porušena její práva zakotvená v čl. 1, č. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 5, čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále namítala porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 1998, č. j. 13 Co 1228/97-116, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 29. srpna 1998, č. j. 10 C 348/95-72, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), zamítnuta žaloba stěžovatelky na uzavření dohody o vydání blíže specifikovaných nemovitostí, tj. dříve dům číslo popisné 653 s pozemkem parcela č. 832 zapsané v pozemkové knize pro katastrální území Olomouc ve vložce 890, nyní dům č. popisné 663 s pozemkem parcela č. 832 zapsaný v Katastrálním úřadu Olomouc na LV č. 10001 pro katastrální území O., dříve pozemky parcela č. 546, 547/1, 547/2, 547/4 zapsané v pozemkové knize pro katastrální území N. ve vložce č. 1148, nyní pozemky v části parcel č. 542, 625, 597/1, 545, 1083/3, 1086, 1087, 1082/3 zapsaných v Katastrálním úřadu O. na LV č. 1 a 10001 pro katastrální území N. O návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání (dále jen "návrh"), který byl odvolacímu soudu doručen telefaxem v průběhu odvolacího jednání, rozhodnuto nebylo proto, že předsedovi odvolacího senátu, který rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, byl návrh předložen až po ukončení odvolacího jednání.
Své zamítavé rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že se necítí být vázán předloženým osvědčením Okresního úřadu v Olomouci ze dne 7. července 1996 o státním občanství České republiky žalobkyně, byť jde o veřejnou listinu, a dovodil, že v tomto směru vznikají přinejmenším pochybnosti o tom, zda žalobkyně splňuje základní podmínku oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. zda má státní občanství České republiky. Žalobkyni bylo podle předloženého dokladu o naturalizaci ze dne 10. prosince 1946 uděleno státní občanství USA. Podle dalšího právního závěru odvolacího soudu nelze z provedených důkazů dovodit přechod požadovaných věcí na stát některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona. Navíc pozemky dříve označené pod p.č. 547/2 a 547/4 původní vlastník J. S. prodal již v roce 1938 M. S. Žaloba by tak musela být podle názoru odvolacího soudu zamítnuta v celém rozsahu, neboť podle jeho názoru nebylo by možno zamítnout návrh týkající se vydání některých pozemků, a případně vyhovět návrhu na vydání dalších pozemků. Kromě toho došel k závěru, že dům čp. 663 a pozemek parcelní číslo 832 byl vypořádán Dohodou mezi vládou ČSSR a USA ze dne 29.1.1982, přičemž podle rozhodnutí americké náhradové komise ze dne 27.9.1961 byli dřívější spoluvlastníci (mimo jiné i T. S.) za výše uvedený majetek odškodněni (pod číslem CZ-2715). Obdobně to platilo ohledně pozemků dříve parcelní číslo 546 a 547/1, jejichž spoluvlastníkem byla z 1/4 i T. S. (matka žalobkyně).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a současně z opatrnosti i ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR rubrikovaným rozsudkem ze dne 26. 9. 2000, č.j. 23 Cdo 1271/2000-168, dovolání posoudil jako přípustné a ve věci samé je zamítl. Následně byla její ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 385/98, z důvodu nepřípustnosti.
Stěžovatelka další ústavní stížností ze dne 15. 12. 2000 navrhla zrušení všech rubrikovaných rozsudků obecných soudů z výše uvedených důvodů, i když vlastní obsah ústavní stížnosti obsahuje pouze polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu. Ústavní soud však může jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhodovat v řízeních o ústavních stížnostech o ústavnosti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a pouze za určitých okolností (zejména z důvodů procesní ekonomie) rozhodovat i o rozhodnutích, která mu předcházela.
Na tomto základě Ústavní soud posoudil postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatelky. Z údajů doručenky bylo zjištěno, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc proto mohla být Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti a předloženého soudního spisu, sp. zn. 10 C 348/95, vyplývá, že jádrem sporu bylo kromě výše popsaných dalších okolností (vypořádání části nemovitostí na základě Dohody mezi vládou USA a ČSSR (dále jen "Dohoda") nevyhovění žádosti o odročení jednání u krajského soudu, možnost vyhovění návrhu pouze v plném rozsahu) především posouzení otázky státního občanství stěžovatelky jako jedné z podmínek pro její označení za "oprávněnou osobu" ve smyslu restitučních předpisů. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku potvrdil správnost závěrů rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v tomto rozhodnutí došel k závěru, že osvědčení Okresního úřadu v Olomouci ze dne 7. července 1996 o státním občanství České republiky, kterým stěžovatelka dodatečně dokládala své občanství ČR, není svým charakterem rozhodnutím jiného orgánu, kterým je soud vázán. Stěžovatelka předložila soudu doklad o své naturalizaci, k níž došlo dne 10. 12. 1946. Tento doklad nebyl v soudním řízení zpochybněn. Tento závěr dovolací soud ve svém rozsudku 26. 9. 2000, č.j. 23 Cdo 1271/2000-168, dále rozvedl a z důvodu nesplnění podmínky státního občanství dovolání stěžovatelky zamítl, aniž považoval za nutné zabývat se dalšími důvody, pro které nebylo odvolání stěžovatelky vyhověno. Tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností s výše uvedenou ústavněprávní argumentací. Ústavní soud se proto při rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na tuto otázku, aniž považoval za nutné zabývat se dalšími námitkami stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že podmínka státního občanství jako nezbytný předpoklad přiznání nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích byla v jeho judikatuře posouzena jako ústavní (viz nález Pl. ÚS 33/96, č. 185/1997 Sb.). Tuto okolnost stěžovatelka ani nezpochybňuje, neboť vychází z toho, že jí vydané osvědčení o státním občanství je dostatečným průkazem jejího státního občanství. Stejně tak již ve své judikatuře (nález II. ÚS 307/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, nález č. 75, s. 129n) vyložil Ústavní soud pojem "kdy země vede válku", obsažený v čl. I odst. 3 této Dohody za účelem zjištění, zda je splněna podmínka státního občanství dle restitučních předpisů a konstatoval, že jde o období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Ani tuto okolnost stěžovatelka nezpochybňuje a s ohledem na okolnosti případu by to ani nebylo možné. Rozhodující pro závěry Ústavního soudu v této souvislosti je, že doklad o naturalizaci ke dni 10. 12. 1946 nebyl v soudním řízení zpochybněn.
Zbývá proto posouzení ústavní konformity výkladu čl. I předmětné Úmluvy, jak k němu dospěly obecné soudy. I tato otázka je již v judikatuře Ústavního soudu vyložena (srov. usnesení, sp. zn. I. ÚS 726/2000, ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 139/01, ze dne 14. 8. 2001). Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. I Dohody jednou provždy, neboť smyslem této úpravy nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž naopak vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností", vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu proto nastaly takto odložené důsledky Dohody, tj. v daném případě zánik československého státního občanství.
Z výše uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelka pozbyla československé státní občanství nejpozději 8. 5. 1957. Protože je od té doby nejpozději k 1. 4. 1991 nenabyla žádným ze způsobů, které upravovaly a upravují státoobčanské předpisy, neshledal Ústavní soud z hlediska své příslušnosti orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) důvod pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a tím ani soudu I. stupně a soudu odvolacího. Protože Ústavní soud současně neshledal žádné porušení ústavních principů soudního řízení podle páté hlavy Listiny, jeví se ostatní výše zmíněné námitky stěžovatelky z hlediska dopadu na výsledek řízení o ústavní stížnosti jako nepodstatné a proto se jimi již nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu